Informace pro studenty a zájemce o studium ATV/APA

Kudláček, M. & Ticháčková, J.

Plavání je vhodnou aktivitou pro rehabilitaci, rekreaci i vrcholový sport osob s tělesným postižením. Umožňuje udržet optimální pohybový režim lidí s postižením nehybností jedné nebo více končetin a napomáhá rozvoji jejich svalového aparátu. Je účinným prostředkem proti svalové atrofii, jež se trvale omezenou pohyblivostí končetin prohlubuje. Vhodnou metodikou může rozvíjet též nervosvalovou koordinaci, pohyblivost a vytrvalost. „Specifický význam plavání spočívá v tom, že je mohou  provádět téměř všichni postižení i když jen v omezeném rozsahu. Většina postižených osob je schopna se naučit plavat, a proto se plavání může stát stálou složkou jejich pohybového režimu i vlastního léčebného procesu.“ (Kovář, 2001) Plavání je specifické tím, že se plavci s TP mohou pohybovat ve vodě bez pomocných zařízení (vozíky, berle) a provádět pohyby,  které na suchu nezvládnou. Mnoho z nich se naučí plavat tak dobře, že se vyrovnají osobám bez postižení.

METODIKY PLAVÁNÍ PRO OSOBY S TP

Plavání může hrát významnou roli v procesu rehabilitace osob s TP. Otázkou tedy zůstává pro koho je plavání vhodné a jak můžeme osoby s TP naučit základním plaveckým dovednostem. Plavání, resp. pobyt ve vodním prostředí je vhodný pro většinu jedinců s TP od dětí až po seniory. Vodní prostředí poskytuje specifické podmínky pro lokomoci osob s TP, které mohou mít na suchu problémy se základní lokomocí, ale ve vodě se díky nadnášení a s pomocí vhodné techniky mohou pohybovat bez větších omezení. Následující postupy jsou modifikací metodické řady KONTAKTU bB (Kovář, 2001; Drábková, 2004), Halliwickovi metody, a doporučení Sherrill (2004) i Lepore, Gayle & Stevhens (1998). Vycházíme především z metodiky plavání Kontaktu bB, jejíž tvůrci jsou Mgr.Martin Kovář, Mgr.Jan Nevrkla a Mgr. Roman Vojáček. Bohužel doposud nevyšla žádná ucelená publikace, kde je popsaný postup při výuce.Vycházíme tedy ze sborníků a práce M.Kováře ve snaze popsat zevrubně základní principy výše jmenované metodiky.

Motto Kontaktu bB:„Usilujeme o odstranění bariér mezi zdravotně postiženou a nepostiženou populací, především motivací lidí se zdravotním postižením k aktivnímu a nezávislému způsobu života“(Kontakt bB,2000, 3).

Historie kontaktu bB: Koncepce projektu se začala tvořit v roce 1992 a již od roku 1995 má pevnou strukturu. Tato struktura mohla vzniknout především díky brněnskému občanskému sdružení Liga za práva vozíčkářů. Nejvýraznější podíl na celém rozběhnutí projektu má především její šéf Zdeněk Škaroupka, který tehdy jasně viděl mezeru v procesu rehabilitace osob po úraze a vytvořil zázemí pro rozběhnutí kontaktního programu. Zaměstnal Jana Nevrklu, který se později stal předsedou nového občanského sdružení.

Dne 18. 9. 1998 byl založen KONTAKT bB, občanské sdružení pro studium, rehabilitaci a sport bez bariér se sídlem v Praze.V novém sdružení se vytvořila jasná koncepce, což umožnilo zkvalitnění a rozšíření poskytovaných služeb již mimo brněnskou Ligu. Z Brna se však nevytratili a existence brněnského střediska, pod vedením jednoho ze zakladatelů projektu Romana Vojáčka, s mimořádně kvalitním a rozsáhlým dětským programem je toho důkazem.

Poslání: Kontakt bB s vizí člověka se zdravotním postižením , jako člověka osobnosti. Motivuje jedince se zdravotním postižením k aktivnímu a nezávislému způsobu života.

Vychází z principu, že studium , práce, rodinný život a aktivity volného času jsou přirozenou součástí života člověka s handicapem. Snaží se o dosažení rovných příležitostí pro osoby se zdravotním postižením, jako základní podmínky pro plnohodnotný život(KONTAKT bB, 2000, 3). Nosnou součástí našeho projektu je plavání indikované jako zdravotně nejprospěšnější  pohybová aktivita pro TP. Jedná se o odborně vedenou výuku plavání pomocí metodické řady, individualizovanou dle diagnózy a stavu klienta. Plavání není samoúčelnou náplní projektu, ale činností, která svým charakterem působí i na psychiku klienta a vytváří podmínky pro upevnění sebevědomí a samostatný a aktivní přístup k životu.Má iniciační funkci v celém procesu resocializace (Nevrkla, 1997, 315).

Přečtěte si následující text a snažte se přijít na základní principy při výuce plavání osob s TP. Poté se vraťte k jednotlivým etapám a snažte se o porozumění specifických cviků (aktivit).

PŘÍPRAVNÁ ETAPA

Při plavání u dětí hraje velmi důležitou roli přípravná plavecká etapa, ve které se děti seznamují s vodním prostředím. V této fázi je klíčové získání pozitivního vztahu k vodě a překonání strachu, který může výrazně inhibovat náš vyučovací proces. Důležitou součástí vlastní plavecké metodiky je u dětí i dospělých  s TP vstup do vody a proto mu věnujeme zvláštní pozornost. Pocit bezpečí, jakož i vzájemné důvěry a samostatnost při vstupu a výstupu z bazénu jsou klíčové faktory v přípravné etapě výuky plavání. Pro navození pocitu vzájemné důvěry i pro další možnosti samostatného pohybu v plaveckých zařízeních se v našich podmínkách  upřednostňuje učení přesunu do  vody  s asistencí, resp. samostatně (Drábková, 2004).  Kovář (2000) doporučuje šetrné uchopení v podpaží klienta nebo způsob, kdy jeden asistent za hlavou klienta jej drží v podpaží a druhý před klientem v podkolení. U dětí s DMO se osvědčil způsob přesunu pomocí dvou asistentů, kdy asistent vezme plavce pod kolenem a v podpaží, druhý asistent provede totéž z druhé strany. Přesuneme dítě z vozíku na okraj bazénu, chvíli počkáme až se adaptuje na změnu prostředí.

Pro pocit bezpečí a navození důvěry je optimální, když vyučující je již ve vodě a během přesunu sleduje jeho výraz a podle aktuálního stavu improvizuje a volí další postup: např. ještě více se jej pokusit zklidnit Z vody si učitel již přebírá klienta uchopením v podpaží tváří v tvář a nabalením hrudi na hrudník a asistenti na břehu nadlehčují především sedací část a by nedošlo k odření   Ihned od počátku výuky tedy dochází k velmi těsnému osobnímu kontaktu, při kterém se velmi snadno přenáší vzájemné emoce, které jsou často velmi silné (Kovář, 2000, 21).

Vždy je nutné vědět, jaký je  dospělý či dítě plavec.Zda je začátečník nebo patří ke „zkušeným“ plavcům.Které plavecké dovednosti má osvojené, co zvládá samostatně a co s dopomocí. Které hry či plavecká cvičení ho  ve vodě baví a která nikoliv. Je nutné si tyto věci uvědomit již před vstupem do vody a podřídit tomu výuku.Vyučující musí zůstat klidným a vyrovnaným v každé situaci a tento klid a rozvahu přenést na dítě. Pokud je plavcem - začátečníkem dítě, volíme v úvodní části hodiny herní prvky, kterými se dítě nenásilně adaptuje na vodní prostředí.

Hry ve vodě

Hra může probíhat jen ve dvojici s asistentem nebo ve skupině.Vždy musíme brát na zřetel schopnosti, dovednosti, psychické rozpoložení a tělesný stav dítě.Ze začátku zařadíme rychlejší hry, aby se dítě zahřálo.

SKUPINOVÉ HRY

Hra na molekuly – molekuly se neustále pohybují, na určený signál zastaví a seskupí se do skupin podle počtu, který je určen vedoucím hry. Zastavit na písknutí – žáci na pokyn zaujmou určenou pozici.Kdo „zkamení“ ( znehybní ve vodě v této poloze) jako poslední provede úkol a pokračuje ve hře.Polohy na zkamenění musí být takové, aby je dokázalo provést i dítě s nejtěžším handicapem.

HRY VE DVOJCI S ASISTENTEM

„Hry pro dýchání mají naučit cvičence opakované rytmické výdechy do vody.Vydechuje se zvolna ústy nebo současně nosem  tak, abychom dosáhli plného výdechu.Plný výdech je důležitou podmínkou pro intenzivní vdech“(Kadeřávková, 1988, 97).

V hlavní části střídáme nové prvky plaveckých dovedností s již osvojenými kroky, jejichž opakování je nezbytné pro další progres i pro fixování nových dynamických stereotypů (programů). Je důležité, aby učitel sledoval klienta i z pohledu teplotní adaptace a při teplotním deficitu flexibilně zařadil energeticky náročnější cvičení, event. výcvik přerušil (Kovář, 2000). Vždy na začátku výuky zařazujeme uvolňovací cviky.Jsou  to většinou  pasivní cviky v nichž se snažíme o maximální uvolnění klienta.V při pasivních cvicích je nutné neustále na klienta mluvit a tím s ním udržovat kontakt. „ Osvědčilo se nám k dobré motivaci a povzbuzení klienta také opětné zařazování prvků již dobře zvládnutých a to zvláště tam, kde se ve výuce zatím nedaří dobré technické zvládnutí nových prvků“(Kovář, 2000, 26).

Uvolňovací cviky patří podle Kováře(2000) do“ etapy přípravné“.

Z polohy tváří v tvář, kdy jsou paže klienta na ramenech vyučujícího a okolo krku, přetáčíme postupně klienta zády na vlastní hruď. V té chvíli ztrácí vizuální kontakt s vyučujícím, musí se jej pustit a plně se spolehnout na jeho jištění(Kovář, 2000, 21). Tato fáze je velmi kritická, protože klient ztrácí oční kontakt s vyučujícím a také se mění jeho poloha těla.Otáčíme jej o 180 a postupně uvolňujeme sevřené držení. Stále dbáme na blízký kontakt,kontrolujeme držení ve vzpřímené poloze s hlavou nad vodou. Podle Kováře (2000, 21) „vyučující se musí dostat pažemi pod klienta a po spodní straně stehna si postupně podávat nohu klienta až do skrčení a totéž zopakovat s druhou nohou“.

„Po dosažení polohy „skrčence“ uvedeme klienta do rotačního pohybu ze strany na stranu. Učitel stojí s nohama široce rozkročenýma, kolena pokrčena, trup vzpříma“ (Kovář,2000, 22).

Rotační pohyb by měl začínat z pánve, přenáší se do nohou, chodidla zůstávají pevně na zemi, nepřešlapujeme. Pohyb necháváme plynule dokončit a pokračujeme na opačnou stranu. Pohyb musí být veden pouze v horizontální úrovni, nesmí dojít k vertikálním výkyvům.

Kovář (2000, 22) dodává „Klientovi zdůrazňujeme uvolněnost celého těla, pravidelné hluboké dýchání. Pokud je tento krok prováděn správně, má klient uvolněné horní končetiny…. V této fázi je důležitá, cílená a chtěná pasivita klienta - cílem je jen uvolnění a pravidelné dýchání“.

Pokračujeme dalšími uvolňovacími kroky, které mají přispívat k adaptaci na vodní prostředí, zmírnění spasticity, klidné a uvolněné poloze na znak. „Uvolníme držení v podkolení a co nejpomaleji převádíme klienta do polohy v leže s nataženýma nohama. Pro uchování pocitu bezpečí zůstáváme za ním a klademe jeho hlavu na své rameno, čímž je zachován blízký kontakt a pocit jistoty“(Kovář, 2000, 22). Opora hlavy musí být minimální. Nesmí docházet k předklonu ani záklonu hlavy, musí zůstávat ve střední poloze.Opět provádíme plynulý pohyb ze strany na stranu.Trup fixujeme pažemi v podpaží klienta a dlaněmi v oblasti lopaty kostí kyčelních. Při rotačním pohybu dochází k uvolněnému pohybu dolních končetin.

Hlava klienta je stále na rameni vyučujícího, který postupně uvolňuje její podporu až nechá hlavu ležet bez opory na hladině. V této chvíli přecházíme zpoza hlavy klienta k jeho pánvi. a stojíme po jeho boku. Stojíme-li např. levým bokem ke klientovi položíme svou levou ruku shora přes tělo klienta k jeho vzdálenějšímu boku a pravou ruku přiložíme k jeho bližšímu boku(Kovář, 2000, 22).

Tato fáze je velmi kritická, protože klient ztrácí oporu hlavy.Bojí se, že se na hladině neudrží a potopí.Proto musíme na klienta neustále hovořit, aby neztrácel s instruktorem kontakt.Opakujeme mu, že ho stále držíme, jsme  u něho Pohybem za strany na stranu uvolňujeme trup a horní končetiny. Důležité je v této fázi kontrolovat uvolněnost hlavy. Častá je tendence sklánět bradu k hrudníku, jako přirozené úsilí dostat se nad vodu. To je kontraproduktivní, neboť v té chvíli je ve zvýšené tenzi krční svalstvo, přední a horní část svalstva pletence ramenního a je-li funkční zapíná se i přední část trupu a nedochází k cílenému uvolnění. Brada na hrudníku pak způsobuje okamžité potápění nohou, přičemž záklon naopak splývavou polohu zkvalitňuje Kovář (2000,23).

Zcela nevhodně působí ve výuce i pozdějším výcviku nadnášení hlavy pomocí krčních límců. Kovář(2000, 23) dále uvádí „ Důležité je, aby vyučující dokázal určit těžiště klienta a stěžejní opěrné body, které se liší podle stupně postižení“.U začátečníků můžeme použít neoprenové pomůcky.Dáváme je na kotníky, kolena a kolem trupu.Usnadňují splývavou polohu těla, klient má pocit většího bezpečí.Nesmíme však tyto pomůcky používat neustále.Klient se musí naučit pracovat s těžištěm těla samostatně, bez nadlehčovacích pomůcek. Samostatné zaujetí splývavé polohy je důležité pro správné provedení plaveckých cvičení v další fázi výuky.Avšak neznamená to, že pokud klient splývavou polohu samostatně nezaujme, nesmí pokračovat v základní etapě.Jednotlivé prvky metodické řady se prolínají, doplňují nemusí se striktně dodržovat jejich pořadí.

.Etapa základní -1)Znaková poloha:

Po základním uvolnění, přecházíme k nácviku udržení ve znakové poloze.Učitel zůstává za hlavou klienta, pro lepší kontakt a bezpečnost. „Uchopíme jej za lokty a při jeho maximálním uvolnění vykonáváme s jeho pažemi plynulý „medúzovitý“ pohyb pouze v horizontální úrovni Kovář,2000, 23).           Pokud klient nedokáže samostatně zaujmout splývavou polohu, jistíme ho dlaní.Dlaň přikládáme v oblasti mezi lopatkami nebo pod hlavou, ale nesmíme mu tím vytláčet hlavu z vody. Klesají-li dolní končetiny ke dnu, nadlehčujeme klienta v křížové oblasti. Kovář (2000, 23) dále uvádí“Necháváme klienta vykonávat tento pohyb samostatně a neustále upravujeme polohu hlavy - zejména tendenci předklánění korigujeme neustále do mírného záklonu. Kontrolujeme i paže, aby nepracovaly příliš hluboko, nebo neprotínaly hladinu“.U dětí je častou chybou předklon hlavy , tím se mění vodorovná poloha těla a nohy padají ke dnu. Správná poloha hlavy je: mírný záklon a brada jež směřuje ke stropu.

2) Nácvik dýchání:

„Po této poloze na zádech převedeme klienta do vertikální polohy abychom znovu mohli z očí do očí stručně vysvětlit další kroky“(Kovář, 2000, 23). Nejprve držíme klienta v podpaží.Jeho horní končetiny jsou natažené a opírají se dlaněmi o naše ramena.Zařazujeme výdech ve vertikální poloze.Couváním vzad se pohybujeme a klient volně vydechuje, při výdechu musí mít ponořený celý obličej.Musíme kontrolovat, hlavně u dětí, aby vydechovaly ústy i nosem součastně.Při zvládnutí této polohy v dýchání,změníme držení.Klient má stále natažené horní končetiny, paže vytažené z ramen.Učitel ho jistí v oblasti loktů a později přechází v držení za dlaně.Dlaně klienta musí být natažené a směřují ke dnu.

„Klienta vedeme k potopení hlavy, hlava důsledně v prodloužení trupu, co nejdelší výdech (zintenzívnit před nadechnutím). Do nádechu zvedá  pouze hlavu a mírným zvýrazněním opory o ruce vyučujícího, v počátku pro větší pocit stability a zejména u těžších postižení podpírá učitel klienta pod lokty ….postupně pak zmenšujeme oporu“(Kovář, 2000, 23). Častou chybou bývá, že se děti o naše ruce vzpírají a přitahují se k instruktorovi.Musíme je vést k tomu, aby se jen o  dlaně mírně opřely, horní končetiny musí mít natažené a nekrčit je.

3) Obraty: Především z bezpečnostních důvodů je nutné ve výuce obsáhnout i obraty z břicha na záda a zpět, přičemž je klient stabilní buď vůči podélné ose nebo pravolevé. Nácvik předozadní i pravolevé rovnováhy je nutný v etapě základní ke zvládnutí zejména krizových situací vyplývající z ventilačních problémů….Při nácviku těchto obratů je hlavní poloha hlavy, která při předklonu za současného scullingu napomáhá přechodu do „stoje“ a na břicho. Naopak zakloněním a osmičkovitými pohyby a vzpažením se klient dostává do polohy na záda(Kovář, 2000, 24). Gross a  Mc Gill (in Kovář, 2000, 25)“ toto potvrzují a kontrolu dechu spolu s dovedností převratu z břicha na záda považují za absolutně nejdůležitější věc pro samostatné plavání“.

4) Cvičení pro senzorickou adaptaci:

„Dalším cvičením pro senzorickou adaptaci jsou „protipohyby“, cvičení balanční, které napomáhá uvědomění si nové polohy těžiště“(Kovář, 2000, 24). Klient je v poloze na znak, vyučující stojí za klientem.Pokud si nejsme jisti vodorovnou polohou klienta, přidržujeme ho v oblasti mezi lopatkami či pod hlavou. Klient začíná plynulý pohyb z připažení před upažení do vzpažení.Pohyb musí být plynulý a jít do krajní polohy.Učitel může pomoci a pasivně do krajní polohy pohyb dovést. Kovář (2000, 24) uvádí podobné cvičení v poloze na břiše. „Vyučující je před klientem, klient paže ve vzpažení opírá o dlaně vyučujícího, hlavu nad vodou, protlačená ramena, nádech, hlava pod vodou důsledně v prodloužení trupu, (ne v záklonu) , ruce předpažením pokrčmo  proti odporu vody do upažení a zpět, nádech (opora o dlaně vyučujícího - v lokti nebo dlaněmi)“.

5) Znakový záběr:

Po zvládnutí průpravné fáze a dobré adaptaci klienta na vodní prostředí můžeme přistoupit k nácviku znakového záběru. Klient má jednu paži vzpaženou, druhou podél těla. Vyučující jde z boku - např. při pravém boku klienta a vede jej za jeho vzpaženou pravou ruku svojí levou rukou a svoji pravou jej podporuje v křížové oblasti, nebo pod lopatkami (podle těžiště klienta a podle schopnosti korigovat polohu hlavy). Klient provádí svojí levou rukou (paží) znakový záběr. Učitel uvolňuje a vytahuje „vodící“ paži - nedovolí přitahování. Při přenosu vzduchem je záběrová paže natažená a uvolněná, zanořuje se  malíkovou hranou co nejdál, ale v ose - ne přes osu ani ne stranou (vystřídání rukou) Znak jednoruč samostatně s kompenzačním pohybem je dalším krokem, kdy vyučující je za hlavou klienta (na znak) - jedna paže v připažení provádí kompenzační dopomocný pohyb ( osmičkový pohyb - sculling), druhá paže zabírá znakově. (Vystřídat paže). Učitel dbá na pravidelné dýchání a bezpečnost při přelívání vody přes hlavu klienta (Kovář, 2000, 25).

Tento krok je pro plavce s DMO obzvláště těžký, protože mají narušenou schopnost koordinace pohybů. Proto různé pohyby levé a pravé paže nedokáží správně provést. Pro tyto plavce je mnohem snazší znak soupaž.

ZNAK SOUPAŽ

Při počátečním nácviku, učitel stojí za hlavou klienta a jistí ho mezi lopatkami.Tím zajistí bezpečnost a brání nekontrolovanému potopení. „Paže je třeba přenášet nad vodou rychle a vysoko nad sebou (téměř spojené) ne pokrčené, ne stranou - co nejdál, malíkovou hranou do vody“ (Kovář, 2000, 25).

HALLIWICKOVA METODA

V roce 1949 Southgate Seals  Swimming Club v Londýně uspořádal velkou plaveckou show na kterou se přijeli podívat i dívky  z Halliwick School for Crippled Girls. Na této škole učili manželé  McMillenovi a když viděli jak jsou dívky smutné, že tohoto výkonu nikdy nebudou moci dosáhnout,  rozhodli se pro vytvoření vlastního plaveckého programu. Southgate Seals Swimming Club je odmítl přijmout do svého klubu a tak museli začít úplně od začátku.

H. metodika klade důraz na systematický postup pomocí deseti bodů. Nemají se používat plavecké pomůcky a metoda předpokládá jednoho instruktora na jednoho plavce.

Psychické přivykání -- Uvolnění -- Vertikální rotace ( rotace kolem příšné osy těla) -- Laterální rotace ( rotace kolem podélné osy těla) -- Kombinovaná rotace ( rotace kolem příčné a  podélné osy) -- Využití nadnášení -- Plovací poloha -- Plavání pomocí turbulence -- Jednoduché přemisťování -- Rozvíjení základních plaveckých způsobů

Jako první plavecký způsob se využívá většinou znak, protože: a) lze jej nacvičovat bez znalosti dýchací techniky; b) je snadný pro asistenta; c) relativně jednoduchá koordinace; d) plovací poloha nezatěžuje; e) mnoho variací záběrů nohou a rukou (Drábková, 2004). Mnozí zdravotně postižení lidé jsou zpočátku k plavání skeptičtí a často potřebují dlouhou dobu, aby si na vodu a její speciální vlastnosti zvykli. Mnohým bude také chvíli trvat, než  přivyknou prostředí šaten, přítomnosti jiných plavců a instruktorů. Tento proces přizpůsobování může trvat určitou dobu, ale je důležité, aby  plavci měli k dispozici dobu, kterou potřebují. Je také důležité uvědomit si, že přivykání na vodu probíhá nejen na úrovni fyzické, ale také na úrovni psychické. Člověk se necítí bezpečně nad vodou, dokud se necítí  bezpečně pod vodou. Jakmile se vytvoří vztah důvěry mezi plavcem a instruktorem, musíme se vyvarovat nebezpečí, že tento vztah se může vyvinout ve vztah „jisté závislosti“. Jeden ze způsobů, jak tomuto problému čelit, je stálá změna instruktora.

FUNKČNÍ KLASIFIKACE PLAVCŮ (IPC, 2004)

Plavecká klasifikace je specifická tím, že spojuje závodníky s různými druhy postižení (př. paraplegii, osoby s DMO, amputacemi apod.). V textu kapitoly Historie sportu TP jste se mohli dočíst, že představení této klasifikace znamenalo rozčarování mezi mnohými sportovci, kterým se tímto výrazně ztížila cesta k medailím. Níže je popsáno 10 plaveckých tříd pro sportovce s TP. Systém je ještě složitější, neboť sportovci mohou být zařazení do různých tříd pro volný způsob, prsa či polohovací závod, ale zatím se spokojíme se základním popisem charakteristik jednotlivých tříd.

Kategorie S1: neschopnost „uchopit“ vodu; výrazně omezená hnací síla z rukou kvůli svalové slabosti omezený rejstřík pohybů, dyskoordinace pohybu

• nekontrolovatelnost trupu,nefunkčnost  pohybu nohou,vlečení nohou
• časté použití znaku; pomoc při startu z vody
• celkové míšní poškození v oblasti C4-C5 nebo mozková obrna charakterizována jako       závažná kvadruplegie

Kategorie S2: neschopnost „uchopit“ vodu   nebo kontrola zápěstí; omezená hnací síla z rukou v důsledku svalové slabosti

• omezený rejstřík pohybů nebo dyskoordinace pohybu
• bez kontroly trupu,nefunkční pohyb nohou,důležité vlečení nohou kromě některých osob
• s mozkovou obrnou,kde hnací síla s nohou může být dominantní; asistence při startu z vody celkové poškození míchy C6-C7 (nebo stejné svalovo-kosterní poškození)nebo mozková obrna charakterizována jako kvadruplegie

Kategorie S3: neschopnost „uchopit“ vodu s omezenou kontrolou zápěstí; omezená hnací síla z rukou v důsledku svalové slabosti, omezený rejstřík pohybů nebo dyskoordinace pohybu, minimální nekontrolovatelnost trupu

• určitý pohon nohou
• start z vody s minimálním odstrčením
• kompletní poškození míchy C7 nebo nekompletní poškození C6 ,mozková obrna   charakterizována jako mírná kvadruplegie nebo těžké amélie, dysmélie u všech čtyřech končetin,těžká svalová atrofie u všech čtyřek končetin nebo amylóza ovlivňující všechny čtyři končetiny s hnací silou pouze z dolních končetin

Kategorie S4: kontrola zápěstí a některých prstů ; hnací síla z paží s omezenou koordinací,minimální dyskoordinace trupu

• určitý pohon nohou, ale lepší než S3 plavci
• start z vody s omezeným odstrčením
• kompletní poškození míchy  C8 nebo nekompletní poškození od C7,mozková obrna s těžkou diplegií nebo těžká dysmélie tří končetin,amylózä ovlivňující čtyři končetiny s hnací silou z horních končetin

Kategorie S5: kontrola zápěstí i prstů; hnací síla paží s omezenou koordinací, omezená kontrola trupu nohy obstarávají rovnováhu s minimální hnací silou

• start z vody  nebo skok s asistencí s minimálním odstrčením
• kompletní poškození míchy T1-T8,částečné poškození C8 nebo srovnatelná obrna, mozková obrna s těžkou diplegií nebo těžkou hemiplegií,zakrslost s vážnou nebo mírnou dysmélií tří končetin nebo amylóza ovlivňující  čtyři končetiny,s hnací silou horních a dolních končetin

Kategorie S6: schopnost „uchopit“ vodu; dobře fungující pohyb rukou s přiměřeným pohonem

• dobrá kontrola horní částí trupu
• omezen dobrý pohon nohou
• skok s asistencí nebo start z vody
• paraplegie v T9-l1 s nefunkčností nohou přiměřené pro plavání,mozková obrna s mírnou diplegií,hemiplegií,ataxie, nadloketní nebo nadkolení amputace na stejné straně vrozené chybění tří končetin

Kategorie S7: kontrolovatelný úchop vody; dobrá hnací síla paží, různá kontrola trupu

• omezený dobrý pohon nohou
• skok s asistencí nebo start z vody
• paraplegie L2-L3 nebo srovnatelná dětská mozková obrna,mozková obrna s částečnou hemiplegií, dvojitá podloketní amputace, nadkolení amputace,nadloketní a nadkolení amputace na protějších stranách nebo ochrnuté paže a výrazně omezená funkce nohou na stejné straně

Kategorie S8: efektivní úchop; dobrá,kontrolovaná hnací síla paží, min. ztráta kontroly trupu

• omezená dobrá hnací síla nohou
• skok s asistencí nebo start z vody
• paraplegie L4-L5 nebo srovnatelná dětská mozková obrna,mozková obrna s minimální hemiplegií nebo spasticitou čtyř končetin, dvojitá nadkolení amputace s dlouhým pahýlem,   dvojitá podkolení amputace nebo jedna nadloketní amputace, dvojitá amputace rukou nebo těžké kloubní omezení dolních končetin

Kategorie S9: efektivní úchop; účinná kontrolovaná hnací síla nohou, plná kontrola trupu hnací síla vychází z kopu

• start skokem
• paraplegie s minimálním zapojením nohou nebo srovnatelná dětská mozková
• obrna, mozková obrna s minimálními koordinačními problémy nebo  monoplegie nebo jedna nadkolení amputace, dvojitá nadkolení amputace s dlouhými pahýly nebo jedna podkolení amputace

Kategorie S10: efektivní úchop účinná, kontrolovaná hnací síla nohou

• start skokem
• minimální ztráta funkčnosti nohou
• mozková obrna s minimální spasticitou nebo ataxií,paréza jedné končetiny nebo velké omezení jednoho kyčelního kloubu,jedna podkolení amputace,dvojitá amputace chodidel nebo amputace rukou