UP logo

logo APA webCentrum APA

Centrum aplikovaných pohybových aktivit

fb web  youtube web 
Vysokoškolské studium ATV a APA
Praxe a staze
Programy/Semináře/Konference

Historie a organizace sportu osob s tělesným postižením ve světě a v České republice. (Kudláček, M.)

Počátky sportu osob na vozíku můžeme sledovat již v roce 1948, kdy se uskutečnily první slavné Stoke Mandevillské hry ve Velké Británii. Těchto her se zúčastnilo 16 sportovců výhradně z britských ostrovů (Kábele, 1992).  S těmito hrami je spojeno jméno zakladatele a propagátora sportu osob na vozíku sira Ludwiga Guttmanna, který prohlásil, „Sport by se měl stát pro postiženého hybnou silou, která mu pomůže nalézt nebo obnovit vlastní vztah k okolnímu světu a tím ke svému uznání coby rovnocenného a plnoprávného občana.“

Letní paralympijské hry

Rok

Město - Země

Počet účastníků

Počet zemí

Poznámky

1960

ŘÍM - Itálie

400

23

 

1964

TOKYO - Japonsko

390

22

 

1968

RAMAT GAN - Izrael

750

29

 

1972

HEIDELBERG - SRN

1000

44

 

1976

TORONTO - Kanada

1600

42

Účast nevidomých sportovců a amputářů

1980

ARNHEM - Nizozemí

2550

42

Účast sportovců s CP (DMO)

1984

1984

NEW YORK - USA

AYLESBURY - V. Británie

1800

1100

45

41

Sportovci s amputacemi, CP, Les Autres a ZP

Sportovci s poškozením míchy

1988

SOUL - J. Korea

3053

61

 

1992

BARCELONA - Španělsko

3020

82

 

1996

ATLANTA - USA

3195

103

48 sportovců z ČR (10 medailí: 2-7-1)

2000

SYDNEY - Austrálie

3824

127

57 sportovců z ČR (43 medailí: 15-15-13)

2004

ATÉNY - Řecko

3837

136

65 sportovců z ČR (31 medailí: 16-8-7)

Zimní paralympijské hry

Rok

Město - Země

Počet účastníků

Počet zemí

Poznámky

1976

Örnsköldsvik - Švédsko

250

14

 

1980

GEILO - Norsko

350

18

 

1984

INNSBRUCK - Rakousko

350

22

Demonstrace při ZOH v Sarajevu

1988

INNSBRUCK - Rakousko

397

22

Zařazeno lyžování vozíčkářů ve třídách sit-ski

1992

TIGNES - Francie

475

24

 

1994

LILLEHAMMER – Norsko

500

31

10 sportovců z ČR (1 medaile: 0-0-1)

Zařazení sledge hokeje

1998

NAGANO - Japonsko

571

32

6 sportovců z ČR (7 medailí: 3-3-1)

2002

 

SALT LAKE CITY - USA

416

36

6 sportovců z ČR  (5 medailí: 2-1-2)

 

ORGANIZACE SPORTU OSOB S TĚLESNÝM POSTIŽENÍM

Mezinárodní organizace sportovců s tělesným postižením

Organizovaný sport pro osoby s TP se v počátcích rozvíjel nejprve pouze v rehabilitačních ústavech pro osoby s míšní lézí (př. Stoke Mandeville, Kladruby). V roce 1960 mezinárodní federace válečných veteránů (International War Veterans Federation) založila mezinárodní sportovní organizaci pro postižené (ISOD), která původně měla zastřešovat sportovce s amputacemi, zrakovým postižením i poraněním míchy (S.E.A., 1996). V roce 1968 byla založena mezinárodní společnosti pro cerebrální parézu, která měla velký vliv na vytvoření sportovní organizace CP-ISRA (S.E.A., 1996).  Tato organizace si klade za úkol přivést ke sportu co nejvíce osob s CP. Sportovci s centrálními poruchami hybnosti jsou účastníky paralympijských her od roku 1980. v roce 2005 došlo ke sloučení ISOD a ISMWF do organizace IWAS.

Z důvodů profilace jednotlivých sportovních organizací a potřeby koordinace jejich činností byl roku 1982 ustanoven Mezinárodní koordinační výbor (ICC - International Coordination Committee). Hlavním posláním tohoto výboru bylo: a) organizace paralympijských her a b) zastupování výše zmíněných organizací sportovců s postižením při jednáních s Mezinárodním olympijským výborem. V roce 1987 ICC zorganizoval setkání zástupců sportovních organizací pro postižené a po sériích dlouhodobých debat v roce 1989 založil Mezinárodní paralympijský výbor (IPC). IPC byl ustanoven jako demokratická organizace s těmito cíly:

  • Pomoc při přípravě Paralympiád
  • Koordinace a supervize regionálních mistrovství a MS
  • Koordinace kalendáře mezinárodních sportovních soutěží
  • Integrace sportovců s postižením do běžných sportovních soutěží
  • Spolupráce s Mezinárodním olympijským výborem
  • Podpora vzdělávacích a rehabilitačních programů, výzkumu a propagace

V současnosti je tedy IPC přímo zodpovědné za rozhodování a supervizi ve věcech pořadatelství Paralympijských her. Mimo jiné je ale také zodpovědné za organizaci většiny sportů pro osoby se zdravotním postižením (pořadatelství MS, rozvoj a propagace). V rámci IPC jsou voleny komise pro řízení daných sportů (SAEC) v našich krajích podobné sportovně technickým komisím (STK). Tyto komise nemají vlastní právní subjektivitu. Jejich posláním je koordinovat aktivity ve vybraném sportu a doporučovat exekutivě IPC rozhodnutí ve věcech organizace MS a jiných soutěží pod hlavičkou IPC. V současnosti existuje také několik sportovních organizací, které fungují jako autonomní ve vztahu k IPC a svoji činnost koordinují s IPC především ve vztahu k participaci daného sportu na Paralympiádách. Příkladem mohou být organizace basketbalu na vozících (IWBF), tenisu na vozících (IWTF) či volejbalu (WOVD).

IPC si však uvědomuje specifickou situaci spojenou s tím, že je zastřešující organizací pro více než 20 různých druhů sportů, z nichž mnohé mají více disciplin. Na základě jednání zástupců zemí v Kuala Lumpuru se IPC rozhodla podporovat autonomii jednotlivých sportů. V roce 2004 byl vytvořen plán transformace sportů k autonomii. Sporty se mohou stát součástí mezinárodních sportovních organizací pro nepostižené, nebo vytvořit autonomní organizace, které budou s IPC spolupracovat ve věci participace sportů v rámci Paralympijských her.

INTEGRACE VE SPORTU OSOB S TĚLESNÝM POSTIŽENÍM

Již od samého počátku byla zdůrazňována socializační role sportu pro osoby se zdravotním postižením. Kyralová například (in Sport report, 3 , 1994, č. 10) uvádí, že prostřednictvím sportu se daří nenásilně začleňovat jedince se zdravotním postižením mezi jedince tzv. nepostižené a zdůrazňuje, že sport a tělesná aktivita umožňují snazší komunikaci mezi lidmi a sociálními skupinami a také integraci jednotlivců do těchto skupin. Josef Kábele (1992) označuje za jeden ze specifických cílů sportu osob na vozíku. Překonávání sociálních bariér. Sport umožňuje navazování kontaktů uvnitř subpopulace osob se zdravotním postižením, společenské kontakty s tzv. nepostiženými jedinci a vytváří pozitivní příklad pro dosud nesportující osoby na vozíku.

Sport osob se zdravotním postižením zaznamenal v posledním desetiletí obrovský rozmach. Připomeňme si například Paralympiádu v Barceloně, Lillehammru a Atlantě. Úroveň těchto vrcholných soutěží se přiblížila Olympijským hrám. Paralympijské hry v Atlantě byli nazývány druhou největší sportovní událostí. Spolu s rychlým rozvojem sportu osob s postižením se objevuje několik otázek úzce spjatých s otázkou integrace. DePauw (1995) označila tři hlavní oblasti, které jsou stěžejní pro rozvoj sportu osob se zdravotním postižením. První z nich je otázka klasifikace. Musí se stanovit jestli se bude soutěžit ve skupinách podle druhu postižení nebo podle funkčních možností sportovců. Otázkou je zda sportovat pro účast či pro závodění. Velmi zajímavá je také otázka spojení skupin s různými druhy postižení a začlenění do vrcholových soutěží tzv. nepostižených osob, problém integrovaných nebo separovaných soutěží.

V roce 1990 byl založen Mezinárodní výbor pro integraci sportovců s postižením (International Committee on Integration of Athletes with a Disability). Tento výbor se zaměřil na možnost účasti sportovců s postižením ve vrcholných soutěžích jako Olympijské hry a “the Commonwealth Games“. Tento výbor byl později přejmenován na Komisi pro inkluzi sportovců s postižením (the Commission for Inclusion of Athletes with a Disability, CIAD). V jejím čele stanul Rick Hansen, slavný Kanaďan, který objel svět na vozíku. CIAD se zaměřila na Commonwealth Games v roce 1994, kde se objevilo šest ukázkových sportů. Mezi nimi byli například maratón na vozíku, 100 m plavání volným stylem a tzv. Lawn Bowls. Sportovci byli plně akreditováni, žili ve „sportovní vesničce“, účastnili se zahajovacího a závěrečného ceremoniálu a plně reprezentovali své země. (De Pauw & Gavron, 1995)

Velmi zajímavá je také otázka tzv. obrácené integrace. Ta spočívá v účasti nepostižených osob ve sportovních aktivitách pro osoby s postižením. Většina autorů je přesvědčená o významu takovéto integrace pro rozvoj sportu samotného a socializaci jedinců se zdravotním postižením. Van Landewijck & Chappel (1996) citují Brasila, který tvrdí, že jedna třetina členů sportovních organizací pro osoby s postižením v Kanadě je tvořena nepostiženými jedinci. Tito jedinci se účastní nižších soutěží již od roku 1986 a národních soutěží od roku 1992. Ve sportu na vozíku se jedná především o integraci v basketbale, a jízdách na vozíku či handcyklech. V současnosti se jedná spíše o symbolickou integraci, která má v rámci majoritních her představit také minoritní skupinu sportovců se zdravotním postižením. Například při posledních olympijských hrách v Aténách se na atletickém stadionu představily jízdy na vozících. V rámci sportovních organizacích má velice specifickou strukturu sport v Austrálii, kde je díky obrovským vzdálenostem sport pro osoby s postižením provozován společně se sportem pro intaktní sportovce. Australský výbor pro sport (Australian Sports Commission) v roce 1998 vydal sérii publikací, jejichž hlavním úkolem bylo seznámit trenéry bez vzdělání v oblasti APA s problematikou sportu osob se ZdP.

U nás se s integrací sportovců s postiženími můžeme setkat při různých exhibičních utkáních (závodech), které probíhají při turnajích (tenis, basketbal) a závodech (atletika). Výborným příkladem spolupráce mezi běžnými sportovními organizacemi a organizacemi sportovců s postižením je Český tenisový svaz vozíčkářů (ČTSV), který byl založen 11.11.1995. O měsíc později byl tento svaz oficiálně přijat Českou tenisovou radou za řádného kolektivního člena ČTS. Od roku 1996 také můžeme v časopise Tenis najít také stránku „Tenis na vozíčku“, která čtenáře seznamuje se základy pravidel, historií a výsledky v tenise na vozíku spolu s portréty českých hráčů.

S tzv. obrácenou integrací se můžeme setkat v basketbale na vozíku. Například na turnaji pořádaném katedrou ATV v Olomouci získala cenu publika jedna nepostižená účastnice. Větší účasti nepostižených osob ve sportovních aktivitách na vozíku brání jak podmínky materiální (cena sportovního vozíku, není jich dostatek ani pro osoby s postižením) tak postoj společnosti. Vozík je bohužel považován za jakýsi symbol nemohoucnosti. Snad právě proto se sportu na vozíku (konkrétně tenis a basketbal) u nás nevěnuje mnoho osob s lehčími postiženími např. jednostranná podkolenní, či nadkolení amputace. Nepostižené osoby, které se tedy u nás účastní sportů na vozíku jsou převážně studentky (studenti) fyzioterapie, aplikované tělesné výchovy a tělesné výchovy případně přátelé sportovců s postižením. V ČR je například obrácená integrace využívána v týmových sportech, jako je basketbal na vozíku či sledge hokej. V obou sportech jsou pravidla účasti upravena tak, aby sportovci bez postižení byly partnery sportovcům s postižením. Ve sledge hokeji je daný povolený limit hráčů bez postižení na ledě a v basketbale jsou hráči bez postižní ohodnoceni nejvyšším počtem bodů funkční klasifikace.

Definice  a etiologie DMO (CP)

Lesný (1972) cituje Mac-Keithe který uvádí, že se jedná o neprogresivní a nestacionární postižení centrálního nervového systému vedoucí k poruchám volní hybnosti, parézám, nebo mimovolním pohybům. Tato definice ovšem nepopisuje období vzniku tohoto postižení, které je velmi důležité. Definice u nás běžná je: „raně vzniklé postižení mozku, projevující se převážně v poruchách hybnosti“ (Lesný, 1972, 9). Vojta (1993) toto postižení nazývá infantilní cerebrální parézou nebo pouze cerebrální parézou (CP).

Činitele, kteří se podílejí na vzniku DMO můžeme rozdělit na prenatální, perinatální a postnatální. Mezi prenatální (předporodní) činitele patří například vývojové malformace, infekce, oběhové poruchy a přenošenost. Nejdůležitější skupinou perinatálních (porodních) činitelů jsou abnormální porody (porod klešťový, překotný nebo protrahovaný). Jejich hlavními následky mohou být krvácení a apoxie. Postnatální činitelé jsou vymezeny obdobím prvního roku života, zahrnují hlavně kojenecké infekce a skupiny nedonošených dětí.

Základní rozdělení DMO (CP)

DMO můžeme rozdělovat podle třech základních kritérií: a) nervosvalové (spastické a nespastické); b) topografické (diparéza, hemiparéza, kvadruparéza); a c) funkčně sportovní (třídy CP-ISRA resp. Spastik Handicapu od nejtěžších forem CP 1 až po nejlehčí formy CP 8).  Podle Tichého et al. (1998) tvoří nejpočetnější skupinu formy spastické (61%), u nichž převládá forma diparetická. U spastických forem jsou popisovány také forma hemiparetická a kvadruparetická. Diparetická forma je charakterizována spastickou paraparézou dolních končetin s jejich semiflexí (tzv. nůžkovité držení pro spasmus adduktorů).

Hemiparetická forma je charakterizována zpravidla převážně postižení horní končetiny, která bývá ohnutá v lokti a dolní končetina je napjata tak, že postižený došlapuje na špičku (Kábele, 1986).  Kvadruparetická forma je charakterizována postižením všech čtyř končetin s převážným postižením dolních (zdvojení formy diparetické) či horních končetin (zdvojení formy hemiparetické).

FUNKČNĚ SPORTOVNÍ KLASIFIKACE

Klasifikační systém CP ISRA uznává, že mozková obrna je stav oslabení v různém stupni, způsobený poškozením mozku. Účelem klasifikace je poskytnout všem sportovcům spravedlivý výchozí bod pro soutěžení a předcházet tomu, aby bylo sportovcům zabráněno v dosažení možného úspěchu pouze kvůli stupni jejich neurologického postižení. Cílem klasifikace je zajistit, aby rozlišující faktor sportovního výkonu závisel na tréninku, úrovni dovedností a soutěžních zkušenostech, spíše než na neurologických schopnostech sportovců. Systém hodnotí přirozené neurologické funkce sportovce ve vztahu k jeho/její sportovní disciplíně způsobem, který mu umožní soupeřit s jedinci s podobnými stupni neurologického postižení.

KLASIFIKAČNÍ PROFILY sportovců s DMO

Upraveno z CP-ISRA (2005) Classification and Rules Manual (9th Edition) Pravidla klasifikace a sportovních disciplín 9. Edice)

FUNKČNÍ PROFIL – CP 1

Obr. 8 Sportovec kategorie CP 1 (Jones, 1988)

 

Kvadruparetik: Těžké postižení s prvky atetózy nebo chabým funkčním rozsahem pohybu a chabou funkční sílou ve všech končetinách a trupu. Při pohybu využívá elektrický vozík nebo pomoc asistenta. Není schopen samostatného funkčního pohybu na vozíku.

Dolní končetiny : považovány za nefunkční ve vztahu k jakémukoliv sportu z důvodu omezení v rozsahu pohybové síly a/nebo kontroly.

Kontrola trupu: Statická i dynamická kontrola trupu je velmi chabá nebo žádná. Problémy při návratu zpět do středové nebo vzpřímené polohy při výkonu sportovních pohybů.

Horní končetiny: Těžké omezení funkčního rozsahu pohybu nebo těžká atetóza jsou hlavními faktory ve všech sportech. Zřetelné omezení při odhodu s chabým dotažením pohybu. Opozice palce a jednoho prstu se může vyskytovat a umožňuje sportovci úchop.

 

FUNKČNÍ PROFIL – CP 2

Obr 9 . Sportovec kategorie CP 2 dolní (Jones, 1988)

 

Kvadruparetik: Těžké až střední postižení. Chabá funkční síla všech končetin a trupu. Oproti  CP 1 je sportovec schopen pohánět vozík.

Dolní končetiny: Prokazatelný stupeň funkčnosti v jedné nebo obou dolních končetinách, který umožňuje pohon vozíku kvalifikuje takového jedince do Třídy 2 dolní (viz obrázek).Sportovci CP 2 dolní jsou velmi zřídka také schopni chůze.

Kontrola trupu: Statická kontrola je poměrně dobrá. Dynamická kontrola trupu je chabá -nezbytnost použití horních končetin a/nebo hlavy, při napomáhání k návratu do vzpřímené polohy.

Obr 10 . Sportovec kategorie CP 2 horní (Jones, 1988)

Horní končetiny: ruka – Těžké až střední postižení. Jestliže je funkčnost rukou a paží shodná s popisem u Třídy 1, pak jsou pro určení toho, zda je vhodnější zařazení do Třídy 2 či nikoliv, rozhodující dolní končetiny.

Sportovec Třídy 2 horní (viz obrázek) má často cylindrický nebo sférický způsob úchopu a může prokázat dostatečnou zručnost při manipulaci a odhodu míče, ale projevuje chabý úchop a vypuštění. Odhodové pohyby musí být otestovány pro zjištění jejich dopadu na funkci ruky. Sportovec dokáže také pohánět vozík s využitím horních končetin.

 

FUNKČNÍ PROFIL – CP 3

Obr 11. Sportovec kategorie CP 3 (Jones, 1988)

Kvadruparetik: (těžký hemiparetik) Střední (asymetrická nebo symetrická) kvadruplegie nebo těžká hemiplegie, jedinec používá ortopedický vozík. Sportovec má téměř úplnou funkční sílu v dominantní horní končetině a je také schopen vozík samostatně pohánět.

Dolní končetiny: při přemísťování lze vypozorovat částečnou funkčnost. Může být schopen chůze s pomoci nebo s pomocnými prostředky.

Kontrola trupu:  Poměrně dobrá kontrola trupu je evidentní při pohánění vozíku, ale dopředný pohyb trupu je často omezován napětím extenzorů v průběhu záběru. Při odhodu lze zaznamenat rovněž určité pohyby trupu pro úpravu držení těla, ale odhodové pohyby vycházejí zejména z paže. Rotace je omezená nebo žádná.

Horní končetiny:  Střední omezení stupněm křečovitosti 3 až 2 u dominantní paže se projevuje jako omezení extenze a dotažení pohybu.

Funkce ruky:  Pohyby ruky spočívající v úchopu a uvolnění jsou obvykle pomalé a namáhavé. U dominantní ruky je možnost cylindrického nebo sférického úchopu, ale vypuštění předmětů je nápadně horší než u sportovců Třídy 4.

 

FUNKČNÍ PROFIL – CP  4

Diparetik: střední až těžké postižení. Dobrá funkční síla s velmi lehkým omezením nebo problémy v kontrole je patrná u horních končetin a trupu.

Dolní končetiny: Střední až těžké postižení obou dolních končetin, spasticitou která je obvykle činí nefunkčními k chůzi na dlouhé vzdálenosti bez pomoci pomocných prostředků. Také proto je pro sport primární volbou ortopedický vozík.

 

Obr 12. Sportovec kategorie CP 4 (Jones, 1988)

Trup: Velmi malé omezení pohybů trupu. U některých sportovců může únava křečovitost zvýšit, což lze překonat správným nastavením. Ve stoji je zřetelná špatná rovnováha i za použití pomocných prostředků.

Horní končetiny: Horní končetiny často vykazují normální funkční sílu. Velmi malé omezení pohybového rozsahu se může vyskytovat, ale při odhodu nebo pohánění kole je vidět normální dotažení pohybu a udělení rychlosti.

Funkce ruky: Ve všech sportech je vidět normální cylindrickou/sférickou opozici a chápavý úchop. Existuje-li nějaké omezení, pak je obvykle zřejmé pouze při rychlých jemných pohybových úkolech. Diplegie obvykle znamená výraznější spasticitu dolních končetin.

 

 
FUNKČNÍ PROFIL – CP 5

Diparetik: střední postižení Tento jedinec potřebuje k chůzi kompenzační pomůcky, ale ne nezbytně je potřebuje pro stoj nebo odhod. Dynamický posun těžiště může vést ke ztrátě rovnováhy.

 

Obr 13. Sportovec kategorie CP 5 (Jones, 1988)

 

Dolní končetiny: Postižení jedné nebo obou nohou, které může vyžadovat pomocné prostředky pro chůzi. Sportovec Třídy 5 může mít dostatečnou funkčnost končetin k běhu na trati. Je-li funkčnost nedostatečná, je pravděpodobně zařazení do Třídy 4 vhodnější.

Rovnováha: Obvykle normální statická rovnováha, ale problémy s dynamickou rovnováhou, např. při pokusu o otočku nebo silový odhod.

Horní končetiny: Jedná se oblast, kde se projevuje rozdílnost. Určité střední až velmi malé omezení v horních končetinách lze často pozorovat zejména při odhodu, ale síla je v rámci běžných mezí.

Funkce ruky: Normální cylindrická/sférická, opozice a chápavý úchop a uvolnění u dominantní ruky lze pozorovat u všech sportů.

 

FUNKČNÍ PROFIL – CP 6

Sportovec s atetózou nebo ataxií – střední postižení: Sportovec je schopen bipedální lokomoce bez kompenzačních pomůcek. Atetóza je faktor, který převládá nejvíce, i když do této třídy mohou být zařazeni i někteří chodící kvadruparetici s křečovitostí (tj. s větším postižením paží než u chodících diparetiků). Při sportovní činnosti jeví obvykle všechny čtyři končetiny funkční postižení. Sportovci Třídy 6 mají obyčejně větší potíže s ovládáním horních končetin než sportovci Třídy 5, avšak mají obvykle lepší funkci dolních končetin, zejména při běhu.

 

Obr 14. Sportovec kategorie CP 6 (Jones, 1988)

 

Dolní končetiny: Funkčnost se může do značné míry lišit v závislosti na vyžadované sportovní dovednosti od chabé, namáhavé, pomalé chůze až po běžecký krok, jež je často ukázkou dokonalejší mechaniky. U chodícího sportovce s atetózou může být značný rozdíl mezi nekoordinovaným způsobem chůze a hladkým, z hlediska tempa vyrovnaným koordinovaným běžeckým/cyklistickým výkonem. Rozběh při hodu oštěpem je možný.

Horní končetiny a kontrola ruky: U středně až těžce atetického sportovce může být úchop a uvolnění při odhodu značně ovlivněno. Čím větší je křečovitost, tím větší jsou omezení při dotažení pohybu a zachování rovnováhy po odhodu.

 
FUNKČNÍ PROFIL – CP 7

Hemiparetik: Tato třída je určena pro (ambulantní) chodící sportovce hemiparetiky. Sportovec Třídy 7 trpí stupněm křečovitosti 3 až 2 v jedné polovině těla. Chodí bez pomocných prostředků, ale častým jevem je kulhání v důsledku křečovitosti v dolní části končetiny. Dobrá funkční schopnost dominantní poloviny těla.

Dolní končetiny: Dominantní strana má lépe rozvinutý pohyb a jeho dotažení při chůzi a běhu. Sportovci se střední až velmi lehkou atetózou do této třídy nespadají.

Horní končetiny: Kontrola paže a ruky je ovlivněna pouze u nedominantní strany. Na dominantní straně je funkční kontrola dobrá.

 

FUNKČNÍ PROFIL – CP 8 Velmi lehké postižení

Do této třídy patří diparetici, hemiparetici, a monoparetici s velmi lehkým postižením. Sportovec musí mít zřetelně zhoršenou určitou funkci, která je v průběhu klasifikace evidentní. To znamená - musí vykazovat zřetelné známky spasticity (křečovitosti), bezděčné pohyby a/nebo ataxie.

Principy v APA u osob s CP (DMO)

V oblasti rozvoje pohybových schopností doporučuje ACSM (2003) rozvíjet vytrvalost, kardiovaskulární (aerobní) kapacitu, sílu i flexibilitu. U osob na vozíku se doporučuje 6-15 minutová jízda 2x týdně. U ambulantních osob se doporučuje chůze o stejné délce a frekvenci. Pro posilování se doporučuje vytvoření individuálního plánu, který by měl počítat se cvičením 2 x týdně o třech sériích a 8-12 opakováních. Flexibilita by se měla rozvíjet pomocí strečinku před i po cvičení.

Osoby s CP by se měly začlenit do systému organizace Spastik Handicap, který však neposkytuje hustou sít SK (TJ). Z toho plyne potřeba trénovat v rámci sportovních klubů nepostižených sportovců, či v rámci struktur ČSTPS. Klíčovou roli v zapojení do sportu hrají u dětí bez postižení rodiče, kteří mnohdy sami sportují. U dětí s CP rodiče často řeší problémy spojené s rehabilitací a vzděláním svých dětí a mnohdy jsou také přesvědčeni, že sport není určen dětem s CP. Mnoho dětí s CP je také uvolňováno s hodin školní TV a tak se jim oblast pohybových aktivit „úspěšně vyhýbá“. Systém organizace Spastik Handicapu je založen na síti sportovních klubů při speciálních školách pro TP, či léčebnách kam děti dojíždějí na dlouhodobější léčebné pobyty. Děti tedy mají možnost seznámení se sportem ve výše zmíněných institucích.

OCHRNUTÍ PO PORANĚNÍ MÍCHY

Při   těžkých   úrazech   páteře  může dojít  i  k poškození  míchy. V těchto případech vznikají ochrnutí v rozsahu závislém na výšce poškození míchy. Mezi nejčastější příčiny úrazů patří automobilové, motocyklové havárie, případně skoky do mělké vody. V závislosti na výšce léze (poškození míchy) rozeznáváme několik typů ochrnutí. Poúrazová chabá paréza: Při poškození míšních kořenů v oblasti dolní bederní páteře dochází k neúplnému ochrnutí (paréze) dolních končetin. Osoby s tímto postižením dokáží většinou chodit o francouzských holích. Vozík používají převážně na delší trasy a také pro sportovní i jiné pohybové aktivity.

Poúrazová paraplegie: Jedná se o úplné ochrnutí dolních končetin, většinou po poranění míchy v oblasti hrudní a horní bederní páteře. Za jistých podmínek je možné naučit i chůzi v aparátech.

 

Obr 15. Funkční potenciál v závislosti na výši léze (In Trojan, 2004)

Ta je však většinou velice nejistá, vysilující a slouží jako rehabilitační cvičení. Osoby s paraplegií tedy používají vozík celodenně. (Erben in Program sociální rehabilitace pro těžce tělesně postižené, 1989) Tyto osoby se mohou zapojit do mnoha pohybových aktivit. Patří mezi ně atletika, plavání, lukostřelba, basketbal a tenis na vozíku, lyžování na monoski, sledge hokej saních, windsurfing, jízda na vodních lyžích a mnohé další.

Poúrazová kvadruplegie: Toto postižení vzniká po poškození míchy v krční partii. Ochrnutí dolních končetin je zde většinou úplné, ochrnutí rukou v různém stupni od paréz až po praktické plegie. Ochrnutí je vždy horší v nižších partiích rukou (prsty, zápěstí) než v horních (ramena), postiženo bývá i břišní a zádové svalstvo. (Erben in Program sociální rehabilitace pro těžce tělesně postižené,1989) Zapojení do sportovních aktivit je ovlivněno stupněm postižení. Vhodnými pohybovými aktivitami pro osoby s kvadruplegií jsou například plavání, atletika, stolní tenis, boccia, lukostřelba a jiné. Specifickou sportovní hrou pro tyto osoby je ragby na vozíku. Boccia je vhodná i pro osoby s úplným ochrnutím horních končetin, protože mohou použít speciální rampy a asistenta.

Poúrazové kvadruparézy: Toto postižení se vyskytuje poměrně zřídka. Jedná se o neúplné ochrnutí horních i dolních končetin. Stupeň jejich postižení bývá různý, ale dolní končetiny vykazují pohyby, které lze někdy využít k postrkování vozíku, případně i k chůzi. . (Erben in Program sociální rehabilitace pro těžce tělesně postižené, 1989)

INFEKČNÍ OBRNA

Infekční obrna, také dětská obrna nebo poliomyelitis vzniká virem způsobenou nekrosou gangliových buněk v předních rozích míšních. Dále postižením celého neuromuskulárního aparátu, tj. svalů a fascií. Postižené svaly jsou nejdříve ve spasmu, jsou na pohmat tuhé a bolestivé a když spasmus odezní, jsou chabé a rychle atrofují. Nejčastěji dochází k ochrnutí dolních končetin. Následkem ochrnutých svalů dochází k porušení rovnováhy sil mezi postiženými a nepostiženými skupinami svalovými, kdy svaly primárně nepostižené přetahují svaly ochrnuté a tím dochází k poruchám a deformitám na kostech a kloubech. Po nasazení Salkovy vakcíny proti obrně se přestaly objevovat čerstvé případy poliomyelitidy. (Fidlerová in Program sociální rehabilitace pro těžce tělesně postižené, 1989)

Osoby s poliomyelitidou se mohou zapojovat do pohybových aktivit podle stupně jejich postižení. Osoby na vozíku se zapojují do sportovních aktivit spolu s osobami s paraplegií (popř. kvadruplegií). Mezi tyto aktivity tedy patří atletika, basketbal, tenis či rugby na vozíku, plavání, hanbiky, lyžování na monoski, či sledge hokej.

AMPUTACE DOLNÍCH KONČETIN

Amputace na končetinách je velmi drastickým zásahem do pohybových schopností, zvláště pak u dítěte. Důvody vedoucí k rozhodnutí o amputaci končetiny jsou: vážné devastující poranění, hlavně jsou-li zničeny důležité cévy, nezvládnutelné infekce s celkovými septickými projevy ohrožujícími život, např. Plynatá sněť. Amputaci lze provést také při dlouhotrvajícím nevyléčitelném místním onemocnění. Zánět by například mohl omezovat osobu v životě víc než vyhovující protéza. (Eis, 1986)

Amputační pahýl v definitivním stavu musí být odolný, výkonný a dobře pohyblivý. Odolnost pahýlu je závislá hlavně na kvalitě a umístění operačních jizev. Eis (1986) uvádí, že ovládání protézy závisí na délce pahýlu. Čím je pahýl delší, tím lépe se ovládá protéza. Jeho délka však nesmí bránit, umístnění technického příslušenství protézy. Nesmírně důležitá je také správná péče o pahýl. „ Od samého počátku se provádí bandážování pahýlu, které napomáhá jeho tvarování a urychluje proces atrofie pahýlu. ....Co nejlepšímu tvarování pahýlu pomáháme bandážováním, masážemi a otužováním pahýlu“. (Jindrová in Program sociální rehabilitace pro těžce tělesně postižené, 1989) Pro osoby s amputacemi, které používají dlouhodoběji vozík (oboustranná amputace, jež neumožňuje užívání protéz) se doporučuje posunutí zadních os vozíku více dozadu. Často také užívají vozík bez stupaček, což jim umožňuje lepší manévrování v menším prostoru.

Možnosti pohybových aktivit osob s amputacemi dolních končetin se liší podle druhu amputace. Většina osob se může díky vhodným sportovním protetickým pomůckám účastnit běžných aktivit. Osoby s jednostrannou nadkolení (A2) i podkolenní (A4) amputací, či s amputací oboustrannou podkolenní (A3) se mohou účastnit běžeckých závodů v atletice, plavání, lyžování se stabilizátory.. K těmto aktivitám nepotřebují vozík. Mohou se však zapojit do sportů na vozíku. Mezi vhodné sporty patří například tenis, nebo basketbal na vozíku. Osoby se skupiny A1 (oboustranná nadkolení amputace) se věnují také atletickým disciplínám na vozíku. Pro tyto osoby je také výborné plavání, stolní tenis, lukostřelba a většina sportů na vozíku, včetně lyžování a hokeje. Odborníci také doporučují častou návštěvu sauny.

ROZŠTEPY PÁTEŘE

Rozštěp páteře (také spina bifida) patří k vrozeným vývojovým vadám. Sherrill (2004) ji označuje za druhou nejčastější formu tělesného postižení, hned po DMO. Rozštěpy páteře vznikají nedokonalým uzavřením medulární trubice. Obyčejně se jedná o částečný výhřez míchy, který se obyčejně vyskytuje v bederní oblasti jako různě velký nádorovitý útvar, krytý ztenčenou kůží. Tato kůže se snadno zraní a přidruží se infekce, které někdy děti s rozštěpem podléhají. Proto se brzy provádí neurochirurgický zákrok, při kterém se vak odstraňuje za úzkostlivého šetření nervové tkáně. Sherrill (2004) cituje Tecklina, který tvrdí, že operace většinou probíhá do 24 hodin po narození, i když někteří lékaři preferuji operaci až 9. či 10. den. Důležité je také kosmetické hledisko. Známe tři základní druhy rozštěpů páteře. Jsou to: a) meningokéle, při které dojde pouze k výhřezu míšních plen; b) meningomyelokéle, při níž dojde k výhřezu míšních plen a míchy; a c) spina bifida occulta.

 

Obr 16. Tři typy rozštěpu páteře.

 

Neurologický nález je dán rozsahem rozštěpu. Může být zcela normální až po úplné ochrnutí dolních končetin, paraplegii. (Rehabilitace tělesně postižených, 1988) Při paraplegii často dochází k poruše svěračů, která se projevuje neschopností udržet moč a stolici. Tyto problémy se dají kontrolovat pomocí vhodných kompenzačních pomůcek.

Osoby s rozštěpy páteře jsou vhodnými adepty pro sport na vozíku. Proto bychom se měli věnovat rozvoji svalstva horních končetin, které zůstávají většinou nepoškozené. Sherrill (2004) doporučuje plavání, aktivity na skútru (prkýnko na kolečkách) a sporty na vozíku. Je vhodné snažit se o zapojení těchto osob do sportovních organizací pro vozíčkáře. Tyto organizace by měly s dětmi rozvíjet pohybové dovednosti na vozíku, které potom mohou uplatnit při pohybové rekreaci i v TV. Tyto osoby se mohou účastnit převážné části sportů na vozíku, příp.lyžování či sledge hokeje.

 

PROGRESIVNÍ SVALOVÁ DYSTROFIE

Svalové dystrofie patří mezi primární svalová onemocnění. Začíná nejčastěji v dětství, méně často v pubertě, vzácně v dospělosti. Projevuje se tím, že svaly postupně chudnou, ubývá svalových vláken, které se rozpadají a zanikají. Místo nich se vytváří funkčně bezcenné vazivo s nestejně velikou příměsí tuku. Nemoc se zpravidla nápadněji zhorší před nástupem do školy a hlavně pak v pubertě. Překoná-li osoba se svalovou dystrofií v dobrém stavu hybnosti období dospívání, horší se zpravidla jen nepatrně a jsou známy případy, kdy se nemoc dlouhá léta nemění. Příčina nemoci není známa, ale určitě se na jejím vzniku podílejí poruchy hormonální a metabolické. Byly objeveny též změny v mozku. (Kraus in Program soc. Rehabilitace pro těžce tělesně postižené, 1989)

Proces ubývání svalových vláken probíhá u různých pacientů různě. V zásadě můžeme pozorovat tzv. sestupný typ a vzestupný typ. Sestupný typ začíná na svalstvu pletence ramenního. Odtud se šíří na horní končetiny, na svalstvo trupu a zvláště na svalstvo bederní, na svalstvo pletence pánevního a dále na dolní končetiny. U vzestupného typu se nejprve proces objeví na svalstvu pánevního pletence a na bederním svalstvu. Dále se potom šíří většinou vzhůru. Někdy se může objevit také značné zvětšení lýtkového svalstva, které je způsobeno nahromaděním tuku. Tedy funkčně bezcennou tkání.

Sherrill (2004) zdůrazňuje, aby se děti se svalovou dystrofií účastnili běžné tělesné výchovy, dokud jim to jejich zdravotní stav dovolí. Zapojení do pohybových aktivit v ranných stadiích postižení, pomůže dětem vytvořit blízká přátelství, které přetrvají i při zhoršování stavu. Děti by se měli seznámit s aktivitami, kterým se mohou věnovat i v pozdějších stádiích onemocnění (užívají vozík pro lokomoci). Mezi tyto aktivity patří například lukostřelba, házení šipek, rybaření, kuželky, boccia a další. Odborníci doporučují také plavání. Zdravotní stav dětí s dystrofií se většinou horší v období, kdy se jejich vrstevníci věnují týmovým sportům. V těchto aktivitách se mohou uplatnit jako rozhodčí, popř. osoby zodpovědné za sledování stavu utkání. Měli bychom je tedy podrobně seznámit s pravidly a připravovat je na tuto zodpovědnou roli dříve než se jí ujmou. Mimo tyto integrované hodiny tělesné výchovy je však nezbytně nutné zařadit také hodiny aplikované tělesné výchovy.

Modifikace pohybových a sportovních her pro osoby s tělesným postižením (Ješina, O. & Kudláček, M.)

Po prostudování této kapitoly by student měl chápat principy modifikací (adaptací) pohybových a sportovních her pro potřeby osob s tělesným postižením.

Sportovní a pohybové hry jsou obecně velmi oblíbené především pro svůj socializační charakter. Jedinec je součástí týmu a ten ho může motivovat k lepším výkonům. Zároveň tým utvrzuje tuto osobu v tom, že někam patří, jeho přítomnost je nenahraditelná a výjimečná. Společná participace na výsledku celého kolektivu znamená vzájemné prožívání či sdílení nejrůznějších zážitků.

Vycházíme ze dvou hlavních myšlenek hnutí Outward Bound:

a)         jedinec dokáže víc než si myslí

b)         v týmu dokáže jedinec ještě víc, než v a)

Při aplikaci veškerých pohybových činností bychom měli mít na paměti především cíl, kterého chceme danou aktivitou splnit. Tímto cílem pak může být především integrace žáka s tělesným postižením do příslušné skupiny dětí. Dílčí cíle a úkoly si stanovým před začátkem integračního procesu, ale k jejich úpravě dochází i v jeho průběhu. Vždy musíme sledovat i obecné cíle a úkoly, které kolektivní a sportovní hry splňují (rozvoj dovedností s nimi spojených – chytání, házení, orientace v prostoru, udržení pozornosti, vyhodnocování různých herních variant, znalost pravidel, spolupráce, komunikace apod.).

Co se týká integrace žáků se zdravotním postižením do běžných tříd je tělovýchovný proces neopomenutelným a nenahraditelným. Jen stěží můžeme uvažovat o plné integraci žáka s tělesným postižení (dále jen žáka s TP) do příslušné skupiny spolužáků, pokud nemá možnost účastnit se všech nebo alespoň převážné většiny společných aktivit. Na druhé straně však třída nesmí být jakýmkoliv způsobem ochuzována nebo mít pocit ochuzení o pohybovou aktivitu kvůli přítomnosti spolužáka s postižením.

Velmi důležitý je také princip úspěchu. Představte si skupinu žáků třetí třídy hrající basketbal na vysoké koše. Jen stěží většina z nich splní cíl, jímž je skórování a opakovaný neúspěch u nich vyvolá frustraci, ztrátu motivace k této činnosti čili nechuť v ní pokračovat. Přesně opačný efekt vyvolává úspěch. Žáci se účastní pohybové hry, která je baví, mají v ní úspěch. Automaticky to vyvolává chuť tuto nebo jí podobnou činnost opakovat. Vzniká jakási spirála úspěchu, která narůstá z každou další činností. Existuje i možnost zvýhodnění žáka s tělesným postižením (ale nejen jeho) například v případě skórování nebo dosažení gólu, čímž dále získává na významu jeho postavení v týmu. Následující obecné rozdělení přizpůsobených sportovních a pohybových her inspirované autory Morris a Stiehl (1999).

  1. Hra není nedotknutelná, děti jsou ….

Představte si klasickou honičku. Žáci bez postižení hrají známou hru, ale účast jejich tělesně postiženého spolužáka nemá klasickou podobu. Pohybuje se na určitém místě a ostatní se například dotykem jeho ruky zachrání a mohou pokračovat dál ve hře. Možno i modifikovat tím způsobem, že ve chvíli, kdy má žák s TP babu, pak ostatní můžou pouze chodit (skákat po jedné noze, lézt po čtyřech, apod.).

  1. Hra je pro všechny, ale ne ve své klasické podobě

Například softball je hra, která je snadno modifikovatelná pro všechny (kratší vzdálenost met, odpalování míčku ze stojanu, atd…). Při basketbalu snížíme nebo zvětšíme koše apod.

  1. Hra jakkoliv modifikovaná pro začlenění kohokoliv

Hry zahrnující široké spektrum dovedností, zájmů, potřeb a možností

Volejbal může být hrán jedním žákem jako přehazovaná (týká se podání, přihrávky i nahrávky, atd…).  Jiný student např. podává blíže síti apod.

  1. Speciální sportovní hra

Sportovní hra je od samého počátku speciálně vymyšlena pro osoby s TP (basket na vozíku, sitting voleyball, boccia, apod…). Hrají ho všichni v klasické podobě.

Podoba her

Cíl a smysl her je aspekt, který musí každý pedagog bezpodmínečně znát. Bez toho není možné, aby hru modifikoval a přitom její smysl zachoval. Musí mít na paměti veškeré prostředky (nejen materiální) a nástroje, se kterými pracuje. Nástrojem je samotná pohybová či sportovní hra a pedagog je řemeslník, který s tímto nástrojem pracuje. Zdaleka ne všechny hry mají za cíl dát gól. Mnohdy ´´ i cesta může být cíl´´, především u kreativně orientovaných her. Musíme si také uvědomit, že každá hra musí mít motivační prvek – scénku, příběh. Důležité jsou také zpětněvazebné informace. Musíme si také uvědomit, že ne vše je za každou cenu nutné modifikovat a zapojení žáka s TP lze také tím, že mu určím funkci rozhodčího, koordinátora, režiséra apod. Nelze ale být uspokojený tím, že tak činím v každé druhé hře. Každá hra musí mít kromě motivačního začátku, vlastního obsahu hry také konec a vyhodnocení. Učitel by měl dbát na to, aby žáci (většinou z prohraného družstva) neodcházeli ze hry s převládajícími negativními emocemi.

Velikost hřiště, množství branek nebo míčů (frisbee, košíků, papírových koulí, atd.), to vše není dogma, jež by nebylo možné modifikovat. I v klasických vyučovacích jednotkách tělesné výchovy (bez začlenění žáka se zdravotním postižením do výuky) jsou známé modifikace, které vedou k zintenzivnění pohybových aktivit. Musíme si uvědomit, že v řadě her jsou stále titíž aktivní aktéři, zatímco ostatní se do hry zapojují pouze sporadicky nebo vůbec ne. Ti, kteří nejsou v daných pohybových aktivitách úspěšní se jim logicky vyhýbají. Naší snahou by mělo být co největší zapojení všech žáků, včetně žáka se speciálními vzdělávacími potřebami.  Zmenšením hříště nebo zvětšením počtu míčů zapojíme více žáků. Stejně jako zvýšeným počtem branek dosáhneme vyšší úspěšnosti při dosažení gólů či košů.

Počty hráčů lze upravit také podle  našich potřeb. Víme například, že někteří žáci jsou velmi šikovní. V tom případě k nim zařadíme spolužáky se specifickými vzdělávacími potřebami. Lze upravit ji jejich počet, tak abychom výkonnostně týmy přiblížili. Hrozí zde  však možnost, že šikovnější hráči ty méně šikovné do hry nezapojí. V tomto případě můžeme do hry zařadit pravidlo, které umožní méně šikovným (vybraným) hráčům násobit body za splněný úkol. Například pokud se určenému žáku podaří  dát koš, platí za 5 bodů.

Pohyb je samozřejmě nezbytnou součástí hry. Nejpřirozenější je chůze a běh, ale můžeme zařadit i několik dalších (pohyb v sedě, v leže, plazení, po čtyřech, skoky, poskoky po jedné končetině, kombinace všech). Pozor však na to, aby všichni žáci, kvůli zapojení spolužáka na vozíku, stále jen nelezli po zemi. Změny pohybu můžeme zařadit a kombinovat i v průběhu hry. Všichni hráči se nemusí pohybovat stejně, to se týká především pohybových her.

Druh, tvar a velikost sportovního náčiní může být poměrně klíčový pro některé žáky se specifickými vzdělávacími potřebami. Zdaleka však nejde jen o ozvučené míče v případě žáků jinak zrakově disponovaných, ale i při integraci žáka s TP nesmíme zapomínat na používání různých typů sportovního náčiní. Například žák s DMO lépe manipuluje s velkým lehkým míčem než s těžkým a malým . Nejde však jen o míče. Musíme si uvědomit, že existuje řada sportovních náčiní možná i vhodnějších z hlediska manipulace a praktického využití (míč stále někam kutálí a ve venkovním prostředí pro něj stále musíme chodit) – frisbee, ringo kroužky, kruhy, tyče. Někdy jsou však náročnější z hlediska jemné motoriky. Je však možné využít jejich specifických tvarů a nepoužívat je pouze jako náhradu za míč (vždyť např. s frisbee se nemusí jen házet).

Modifikace konkrétní pohybových her

Při dělení pohybových her jsme se nechali inspirovat rozdělením, které používá ve svých publikacích doc. Neuman (Dobrodružné hry v přírodě). Příklady pohybových her, které v následujících kapitolách uvádíme, jsme vybrali především pro svou snadnou modifikovatelnost pro žáky s TP. Měli by sloužit pedagogům jako pomocník a možná inspirace při samotné aplikaci pohybových aktivit při výuce.

Icebreakry

Icebreakry jsou, jak název napovídá, hry využívané jak ´´lamače sociálních ledů´´. Jedná se většinou o hry na seznámení a poznávání jmen nebo o aktivity při nichž dochází k tělesné blízkosti účastníků, čímž záměrně narušujeme jejich bariéry a osobní zóny. Nezapojení spolužáka se speciálními vzdělávacími potřebami je zde naprosto nepřijatelné. Naštěstí pro pedagogy je nutno konstatovat, že většina aktivit označovaných jako Icebreakry jsou díky své podstatě snadno modifikovatelné (mnohdy ani není nutné hry upravovat).

Andělská Anděla

Cíl:               naučit se jména všech ve skupině

Pomůcky:      cokoliv s čím se dá házet nebo posílat - míč (např. plyšový) nebo frisbee (doporučujeme posílat po zemi)

Prostředí:      kdekoliv

Popis:          Všichni hráči sedí v kroužku a posílají (hází) si frisbee (míč). Přihrávají vždy těm, kteří se ještě nezapojili a stále ve stejném pořadí. Vždy, když frisbee (míč) přihrají:

  1. vysloví své jméno
  2. vysloví jméno toho, komu přihrávají
  3. vysloví jméno toho, od koho přihrávku dostali
  4. přidají ke svému jménu přídavné jméno začínající na stejné písmeno jako jejich vlastní křestní jméno a zároveň je charakterizuje (např. zářivá Zuzana, inteligentní Ivan, váhavý Vašek, tichá Tereze apod.) a zopakují postup z bodu a), b) i c)

Nejrychlejší hra na jména – vyvrcholení Andělské Anděly. Hráči stále sedí v kruhu. Jeden z nich vstoupí do kruhu a má za úkol v co nejkratším čase vyjmenovat všechny spoluhráče. Po provedení úkolu se zařadí zpět do kruhu a postupně vystoupí další hráči. Ten, který vyjmenuje všechny spoluhráče v nejkratším čase vyhrává.

 

Záchrana  v temné noci

Cíl:                odbourat ostych ze vzájemných dotyků, rozvoj představivosti, orientace v prostoru, výchova ke zodpovědnosti za druhého člověka

Pomůcky:       klapičky nebo pásky na zakrytí očí

Prostředí:       mírný terén, hřiště, prostorná tělocvična

Popis:           Třetina hráčů má pásky přes oči (oslepení, jsou v tunelu). Další třetina jim dělá bodyguardy (průvodce, anděly), kteří mají za úkol bezhlasně vést hráče noční krajinou a dávat pozor na jejich bezpečnost. V tunelu musí najít poslední třetinu ´´začarovaných´´ spolužáků a jejich úkol je osvobodit je tím, že je poznají (dotyky) a vyřknou nahlas jejich jméno. Tato třetina je rozmístěna v prostoru a vydávají zvuky (neartikulované a pozměněné), čímž přivolávají oslepené. Ve chvíli, kdy se oslepení dostávají do bezprostřední blízkosti již musí být zachraňovaní v naprosté tichosti a zachránci mají pouze pomocí dotyků poznat koho zachraňují. Zachránění se stávají pomocnými anděly.

Modifikace:    Z důvodu poznávání (žák na vozíku by byl snadno rozpoznatelný) všichni začarování leží nebo sedí na zemi.

Hry důvěry

Mezi Hry důvěry řadíme pohybové hry, které si kladou za cíl především rozvoj důvěry uvnitř skupiny (třídy). Důvěřujeme-li někomu, často od něj přebíráme jeho zkušenosti a řídíme se jeho radami. Ačkoliv se Hry důvěry zdají být obtížné, jsou důležitým výchovným prvkem, rozvíjí odpovědnost, rozvahu i sebejistotu. Při jejich zařazení si musíme být vědomi, a žáky s tím musíme seznámit, že nesmí nastat chyba z nepozornosti nebo nedostatečného soustředění. Hry důvěry se vyznačují tím, že při jejich realizaci nepotřebujeme žádné pomůcky. Vybíráme některé aktivity, jež mohou být snadno modifikovatelné (podobně jako Icebreakry).

Ulička důvěry

Cíl:               obecný cíl Her důvěry

Pomůcky:      žádné

Prostředí:      louka, prostorná tělocvična, hřiště

Popis:          Skupina vytvoří dvě řady stojící proti sobě cca 1metra čímž utvoří uličku. Jeden ze skupiny je pověřen, aby uličku proběhl. Všichni, kteří tvoří uličku předpaží, čímž uzavřou uličku. Zvedáním paží těsně před probíhajícím uličku otvírají. Doporučujeme nejdříve uličku projít chůzí, pomalým během a pak teprve zrychlovat. Vždy se musí probíhající slovně ujistit, že je ulička připravena až pak běžet. Každého necháme proběhnout oběma směry.

Modifikace:    Při projíždění (probíhání) žáka s TP (např. na vozíku)  provedou všichni v uličce podřep, aby předpažené horní končetiny byly ve výši očí projíždějícího. Pokud začlenění žáka s TP jako součást uličky není možné (kvadruplegie, spasmus apod.) pak mu určíme funkci kontrolóra, který má za úkol vysílat běžce až ve chvíli, kdy je ulička připravena na jeho hladký průběh.

 

Transportér

Cíl:               obecný cíl Her důvěry

Pomůcky:      žádné

Prostředí:      kdekoliv

Popis:          Hráč si lehne na záda, druhý položí hlavu vedle jeho hlavy, ale nohy položí opačným směrem. Tak to učiní celá skupina. Všichni ležící vzpaží dlaněmi nahoru a vytvoří z rukou živý pás (lze i sedět za sebou obkročmo, ruce ve vzpažení). Na začátek a konec pásu zařadíme nejsilnější žáky. Stát zůstane jen jeden dobrovolník. Ten se za pomoci učitele položí na připravené dlaně obličejem dolů. Skupina ho pomalu posunuje na konec pásu. Paže drží ve vzpažení, což mu umožní zakončit pohyb kotoulem vpřed (učitel také může pronést žáka saltem). Lze vyzkoušet i posouvání v poloze na zádech.

Pás důvěry (známá také jako Let důvěry) je jistou modifikací této hry s tím rozdílem, že žáci stojí a provedou předpažení dlaněmi vzhůru. Paže jsou uspořádány ´´zipovitě´´. Posouvaný jedinec do pásu paží skočí.

Modifikace:    Žák s TP (záleží na druhu a stupni postižení) jako účastník transportéru nebo pásu musí být bezprostředně sousedit se silnějšími spolužáky. Při jeho přenášení musíme dbát především na princip bezpečnosti (podobně jako u ostatních žáků).

 

Hry iniciativní a týmové (problem solvingové či kooperativní hry)

Jedná se o aktivity rozvíjející spolupráci, komunikaci, kreativitu. Skupině předložíme problém a jejich úkol je vyřešit ho. Platí, že co není zakázáno, je povoleno. K cíli vede vždy několik cest a záleží na týmu, kterou z těch cest se vydají. Při těchto hrách záleží hodně na jejich uvedení a zmotivování účastníků.

 

Slepý čtverec

Cíl:             obecné cíle Her iniciativních a týmových, výuka mezipředmětových  vztahů (geometrie, matematika)

Pomůcky:    klapičky nebo páska přes oči pro všechny, lano

Prostředí:    prostorná louka, hřiště, prostorná tělocvična

Popis:         Všichni hráči se postaví do řady a zavážou si oči (doporučujeme 1 až 2 žáky určit jako anděly, kteří dohlíží na bezpečnost pohybu ostatních hráčů). Jejich úkol je udělat za pomocí lana ležícího před nimi čtverec. Existuje řada možností:

  1. v průběhu hry musí být každý hráč v kontaktu s lanem
  2. povolíme jednomu hráči obcházet ostatní aniž by musel být v kontaktu s lanem
  3. těm, kteří jsou aktivní v řešení úkolu pošeptáme, že mají být ticho a zbytek skupiny musí začít komunikovat a spolupracovat
  4. zadáme i jiné tvary než čtverec

 

Pavoučí síť

Cíl:                  obecné cíle Her iniciativních a týmových

Pomůcky:        lana

Prostředí:        dva stromy vzdálené cca 5metrů od sebe, lze připravit i v tělocvičně za pomocí žebřin a bradel (koně, tyče, atd.)

Popis:              Mezi stromy je z lan utkaná pavučina. Tvoří ji dvě natažené šňůry, dolní cca 50cm a horní cca 2metry nad zemí (záleží však na věku a velikosti žáků). Pomocí dalších lan upleteme síť. Musí mít dostatečný počet ok vzhledem k počtu hráčů. Oka mají různý tvar a velikost. Úkolem je aby hráči prolézali jednotlivými oky aniž by se dotkli jakéhokoliv lana. Každým okem může prolézt pouze jediný hráč. Ihned poté, co hráč okem proleze, je toto navždy uzavřeno pro ostatní. Ve spodní části vyrobíme dvě oka, kterými lze prolézt bez pomoci. Ostatními oky lze prolézt většinou pouze s dopomocí ostatních spoluhráčů na obou stranách sítě. Ve chvíli, kdy se všichni hráči úspěšně dostanou na druhou stranu hra končí.

Modifikace:    Hráč s TP se účastní naprosto běžným způsobem v rámci svých schopností a dovedností. V případě, že jeho postižení mu nedovoluje i s pomocí ostatních prolézt jedním z ok, pak má funkci koordinátora a řídí jednotlivé průlezy ok svými radami a povely.

Honičky

Jedná se o velmi oblíbené a často uplatňované pohybové hry. Učiteli jsou zařazovány většinou do rušné časti vyučovací jednotky. Pro svůj emoční náboj a relativně jednoduchá pravidla je hrají děti již od mateřských škol až po poslední ročníky škol středních. Při integraci žáka s TP a aplikaci honiček musíme mít na paměti především princip bezpečnosti. Pravidla je třeba upravit tak, aby nedocházelo ke zraněním způsobených srážkami žáků s vozíkem. Uvedené honičky jsou již samy modifikované pro začlenění žáka s TP.

Honička prostá se záchranou

Cíl:              celkové zahřátí organizmu, emoční naladění na budoucí činnost ve vyučovací jednotce

Pomůcky:     žádné

Prostředí:     prostorná tělocvična, hřiště

Popis:        Vymezíme vnitřní hrací prostor. Kolem hracího prostoru vymezíme ještě jeden vnější hrací prostor, ve kterém se pohybuje žák s TP. Jeden až tři žáci jsou chytači a mají babu a jejich úkolem je chytit všechny ostatní hráče. Jakmile se kohokoliv dotknou, pak dotyčný musí opustit vnitřní hrací prostor a přesunou se do vnějšího. Žák s TP pak může chycené zachránit dotykem. Jeho úkol tedy je co nejrychleji vrátit všechny do hry. Pokud chytači dokáží pochytat všechny hráče tak, že žádný se nepohybuje ve vnitřním hřišti, vyhrávají.

 

Honička měnivá

Cíl:              celkové zahřátí organizmu, emoční naladění na budoucí činnost ve vyučovací jednotce

Pomůcky:     žádné

Prostředí:     kdekoliv

Popis:         Jedná se o klasickou honičkou s jedinou obměnou a tou je, že učitel v průběhu hry pokyny mění lokomoci hráčů. Kromě běhu je to chůze, běh po čtyřech, plazení, račí chůze, pohybování v sedě, skoky po jedné noze nebo snožmo, válení sudů atd. Vhodná je především pro žáky s lehčí formou DMO. V případě žáka na vozíku pak musíme zvážit především bezpečnostní rizika.

Štafety

Jednou s častých chyb při aplikaci štafet je především to, že aktéři hry provádějí pohybovou činnost po krátký čas a většinu času pouze pasivně přihlíží. Proto je třeba vždy přizpůsobit pravidla tak, aby zapojení všech bylo co největší. V případě, že máme pouze jednoho žáka s TP, pak musíme změnit lokomoci alespoň jednoho člena dalšího týmu (nebo týmů) tak, abychom ji přizpůsobili lokomoci onoho žáka.

Úpolové hry

Jedná se o aktivity, kdy na soupeře působí fyzickou silou, snažíme se ho přetlačit, přetáhnout, zasáhnout a nedovolit jemu zasáhnout nás. Při úpolových přetlacích a přetazích můžeme hru modifikovat tak, že žák s TP např. přetahuje dvěma rukama a soupeř jednou nebo žák s TP stojí čelem a jeho soupeř zády apod.

Další pohybové hry

Zde uvádíme několik dalších pohybových her, jejichž aplikace při tělesné výchově s integrovaným žákem s TP je poměrně snadná – Kuba řekl, Z vody do vody, Podbíhání lana, Fuli fuli s diskem, Střílení vrabců, Atomová bomba, Doteky, Foťák, Dopravní zácpa, Čarodějnice a obr a trpaslík, Nakažlivý smích, Živá abeceda, Omlar, Vláček, Klávesnice, Doteky a řada dalších. Tak jako u předešlých druhů pohybových her i zde uvádíme příklad dvou z nich. Vybrali jsme hry méně známé s využitím netradičního náčiní.

 

Fuli fuli s diskem

Cíl:                zábava, kompetice, průprava k oficiálním sportovním hrám s frisbee

Pomůcky:       frisbee, lavičky

Prostředí:       tělocvična

Popis:              Žáky rozdělíme na dvě družstva.. Hraje se s jedním až dvěma hracími disky. Úkolem je dát gól do soupeřovy brány. Bránu vytvoříme ze dvou převrácených laviček. Hráči se mohou pohybovat vsedě. Ve chvíli, kdy má hráč ve své moci hrací disk musí zůstat na místě a disk musí do 5 s rozehrát (čas mu měří nejbližší obránce podobně jako v Ultimate – oficiální sportovní hra s frisbee). Hrací disk nesmí být zvednut ze země, může být pouze posunován po zemi. Brankář se pohybuje v brankovišti, do kterého nesmí již nikdo další a může ležet.

 

Střílení vrabců

Cíl:              procvičení házení a chytání frisbee, průprava na Guts a DDC (oficiální sportovní hry s frisbee), rozvoj postřehu a jemné motoriky

Pomůcky:     frisbee, lavičky (kladiny), žíněnky

Prostředí:     tělocvična,  hřiště

Popis:        Na obrácené lavičce stojí vedle sebe čtyřčlenné družstvo. Ve vzdálenosti 8-10m je umístěna stejným způsobem druhá lavička, na níž stojí připraveno druhé družstvo. Na podlaze před i za lavičkou jsou z bezpečnostních důvodů položeny žíněnky. Hraje se současně dvěma disky. Úkolem je shodit hozeným diskem soupeřova hráče z větve (lavičky). Pokud se to podaří, má tým, který shodil člena soupeřova týmu, bod. Pokud se soupeři povede disk chytit, má bod on. Pokud disk leží na zemi po nebodovaném hodu, může hráč z lavičky (větve) slézt a dojít si pro něj. Vítězí družstvo, které dosáhne první 25 bodů.

Modifikace:    Jeden disk má v držení žák s TP, který stojí (sedí) uprostřed mezi oběma družstvy, nikoliv však v trajektorii házení.  Má funkci ´´škodíka´´ a jeho úkol je střídavě útočit hozením disku na obě družstva. Pokud jím hozený disk některý z hráčů chytne, ihned po přičtení bodu, mu ho (přihrávkou) vrátí. Pokud někoho diskem shodí, přičítá se bod družstvu stejně, jakoby se jim samotným podařilo soupeřova hráče shodit.

 

Modifikace konkrétní sportovních her

V této části se věnujeme konkrétním možnostem modifikace známých sportovních her brankových. Záměrně se vyhneme novým a méně známým sportovním hrám jako jsou Frisbee - Ultimate, Tringleball, Vodní pólo a sportovním hrám síťovým a pálkovacím, které jsou v podmínkách tělesné výchovy u nás zatím poměrně málo uplatňované. Basketbalu a volejbalu se vzhledem k jejich technické náročnosti věnujeme podrobněji. Kromě obecných principů modifikací se zaměřujeme na žáky používající vozík. Co se týká žáků se spacticitou záleží obrovským způsobem na stupni postižení, vycházíme tedy z obecných principů uvedených sportů.

Basketbal

Dribling

Obecně

  • používá větší nebo menší míč
  • používá jiný typ míče
  • aplikujeme méně složité úkoly – bez slalomu mezi kužely, menší vzdálenost ujitá nebo uběhnutá s driblingem, používat pouze dominantní ruku apod.

Žák používající vozík

  • nechá míč v klíně a ovládá vozík
  • dribluje podle pravidel basketbalu na vozíku – jeden dribling na dva doteky při ovládání vozíku

 

Žák používající vozík (s postižením také horních končetin příp. trupu)

  • je tlačen spolužákem (asistentem) a má balón v klíně
  • spolužák (asistent) dribluju společně s ním
  • mezitím co je tlačen, zkouší dribling

 

Přihrávka a chytání

Obecně

  • využívá závěsný míč
  • používá větší nebo menší míč
  • používá jiný typ míče
  • aplikujeme rozdílné vzdálenosti při nácviku
  • využíváme služeb asistenta nebo pomoc spolužáka
  • žáku házíme pomalejší přihrávku a po stále stejné trajektorii

Žák používající vozík

  • nalezneme nejvhodnější způsob přihrávky – jednou rukou, přes hlavu, od prsou
  • používá lehčí míč z bezpečnostních důvodů

Žák používající vozík (s postižením také horních končetin příp. trupu)

  • používá lehčí míč
  • kutálí míč po zemi
  • kutálí míč z klína
  • odhazuje míč s pomocí asistenta (spolužáka)
  • používá stojan nebo chytá za pomoci asistenta

 

Střelba

Obecně

  • střídat větší a menší míče a postupně přizpůsobovat podle aktuálních dovedností
  • používá jiný typ míče
  • střelba z  různé vzdálenosti od koše a různou výšku košů
  • využíváme různých velikostí košů

Žák používající vozík

  • nalezneme nejvhodnější způsob hodu
  • z bezpečnostních důvodů použijeme lehčí míč

Žák používající vozík (s postižením také horních končetin příp. trupu)

  • používá lehčí míč
  • kutálí míč po zemi
  • kutálí míč z klína
  • odhazuje míč s pomocí asistenta (spolužáka)
  • používá stojan nebo chytá za pomoci asistenta
  • místo koše používáme alternativu (krabice, díl švédské bedny)

Hra

Obecně

  • především vhodně motivovat žáky bez postižení, aby přijali eventuální změny pravidel
  • necháme žákům hrát na nižší koše
  • necháme studentům používat různé druhy míčů
  • modifikace pravidel – žádný hráč nesmí vzít míč žákovi s TP při driblingu
  • necháme žáka s TP hrát zónově
  • necháme žáka s TP pouze bránit nebo pouze útočit (bezpečnostní důvody, unavitelnost, atd.)
  • zařadíme průpravné hry a herní cvičení – hra jeden na jednoho, dva na dva, na jeden koš, atd.

Volejbal

Základní manipulace s míčem, přihrávka a nahrávka

Obecně

  • manipulujeme s velikostí míčů
  • používáme lehčí míče
  • měníme rychlost nahrávky
  • snížíme síť
  • necháme žáka s TP hrát volejbal jako přehazovanou

Žák používající vozík

  • se pohybuje blíž síti
  • používá lehčí míče

Žák používající vozík (s postižením také horních končetin příp. trupu)

  • využívá zavěšeného míče
  • pracuje s pomocí asistenta
  • odehrává míč s klína
  • k odbití používá nohy, hlavu

Servis

Obecně

  • manipulujeme s velikostí míčů
  • používáme lehčí míče
  • snížíme síť
  • žák s TP podává blíž k síti

Žák používající vozík

  • musí s pomocí pedagoga najít individuálně nejvhodnější způsob podání

Žák používající vozík (s postižením také horních končetin příp. trupu)

  • odehrává zavěšený nebo držený míč
  • pracuje s asistentem
  • může míč přes síť přehodit

Hra

Obecně

  • především vhodně motivovat žáky bez postižení, aby přijali eventuální změny pravidel
  • žák s TP má určenou pozici v zóně kvůli bezpečnosti
  • zařadit pravidlo o jednom odbytí navíc pokud hraje žák s TP
  • hrát volejbal v sedě (sitting voleyball – oficiální paralympijský sport)
  • žák s TP může místo volejbalu hrát přehazovanou

 

Fotbal

Souhrnně

  • především vhodně motivovat žáky bez postižení, aby přijmuli  eventuální změny pravidel
  • vedení míče podobně jako dribling u basketbalu
  • necháme žáka s TP plnit roli brankaře
  • manipuluji s výkonností a počtem hráčů v týmu
  • spolupráce asistenta a žáka s TP při hře

Florbal

Vedení míčku, přihrávka, střelba

Obecně

  • úprava držení hokejky
  • žák s TP plní roli brankáře
  • střelba s kratší vzdálenosti
  • přihrávky na kratší vzdálenost
  • zvětšení brány
  • manipulace s velikostí míčku a hokejky

Žák používající vozík

  • nastavit stabilizovanou bezpečnou polohu ve vozíku pomocí popruhů
  • přidání pátého kolečka kvůli stabilitě (není nutností)

Žák používající vozík (s postižením také horních končetin příp. trupu)

  • nastavit stabilizovanou bezpečnou polohu ve vozíku pomocí popruhů
  • přidání pátého kolečka kvůli stabilitě (není nutností)
  • připevnit hokejku k vozíku nebo nahradit hokejku speciálním pravoúhelníkem přidaného k vozíku těsně u země

Hra

  • především vhodně motivovat žáky bez postižení, aby přijmuli eventuální změny pravidel
  • žák s TP plní roli brankáře (v tomto případě může a nemusí být na vozíku)
  • v případě, že hraje v poli musíme dbát především principů bezpečnosti

manipulujeme s počtem členů družstev

PAPTECA MODEL

V předchozím textu jste se mohli několikrát dočíst o tom, že proces výuky a konzultace v APA by měl být systematický, plánovitý a strukturovaný. Výuka či trénink by měly být individualizovány. Princip individualizace je uváděn ve všech pedagogických učebnicích, ale v kontextu APA tvoří základ kvalitního výchovně vzdělávacího procesu. Níže je uveden model Claudie Sherrill (2004), ve kterém se snaží zachytit základní pilíře výchovně vzdělávacího procesu v APA. Všimněte si zastřešujícího termínu LEGISLATIVA, PORADENSTVÍ, které pomáhá spoluvytvářet vnější podmínky naší práce. V rámci podrobného PLÁNOVÁNÍ, které vychází z daného kontextu (typ školy, podmínky, počet žáků apod.) je zvolena vhodná DIAGNOSTIKA. Podklady o stávajícím stavu dítěte (klienta) jsou zapracovány do širších kontextů (kurikulum, podmínky). Na KOORDINAČNÍ SCHŮZCE je poté rozhodnuto o IVP daného žáka. VÝCHOVNĚ VZDĚLÁVACÍ PROCES je samozřejmě velmi pečlivě a systematicky EVALUOVÁN. Tento teoretický model je uplatňován na mnoha místech v USA i v Evropě a jsem přesvědčen, že vytváří dobrý rámec pro rozvoj aplikovaných pohybových aktivit.

 

Obr 44 Model PAPTECA (Sherrill, 2004)

EKO-SYSTÉM

Jedinec s tělesným postižením nežije ve vakuu, a proto je důležité na něj pohlížet v rámci jeho "Eko-Systému" tj. prostředí ve kterém se daný jedinec nachází. Z níže uvedeného obrázku (Sherrill, 2004) je patrné, že jedince s TP ovlivňuje řada faktorů. Některé z nich působí více, jiné méně intenzivně. Odborníci v APA by však měli bát v potaz co nejvíce vlivů a na základě jejich zvážení přistupovat k práci s klientem s TP.

 

Obr 45 Model EKO-Systému (Sherrill, 2004)

Sport EMPOWERMENT

Již Sir. Guttmann znal vysoce pozitivní vliv sportu na rehabilitaci paraplegiky. V dnešní době bychom tuto rehabilitaci mohli nazvat sociální, resp. psychosociální protože pomáhá osobám s TP se začleněním do společnosti (resp. zpátky do života). V případě dětí s postižením se většina odborníků zajímá o jeho postižení. Odborníci APA by měli znát základní specifické potřeby plynoucí z daného postižení, ale měli by se zaměřit na aktivity, které jedinec může vykonávat, resp. modifikace aktivit k tomu, aby se jich klient s TP mohl účastnit. Sport - sám o sobě se zaměřuje na schopnosti a zvládnutí specifických dovedností, zatímco rehabilitace se zaměřuje na nápravu jistých funkcí.

Hutzler & Sherrill (1999) popisují vliv pohybových aktivit na sebepojetí osob s TP v níže uvedeném modelu. Na začátku modelu stojí ZVLÁDNUTÍ URČITÝCH DOVEDNOSTÍ-AKTIVIT, které se projevuje ve ZVÝŠENÍ SEBEVĚDOMÍ & ZLEPŠENÍ SEBEPOJETÍ jedinců s TP. Toto pomůže vytvořit určitou psychickou rovnováhu a pocit, že jedinec s TP "má kontrolu nad svým životem". Důsledkem výše uvedeného se lépe začleňují do širší společnosti a mají větší odvahu zkoušet nové aktivity (pohybového i jiného charakteru).

 

Obr 46. Model sportovního umocnění (sport empowerment, Sherrill 2004)

Kontakt

Univerzita Palackého v Olomouci
Fakulta tělesné kultury
Centrum APA
třída Míru 117
771 11 Olomouc

Další informace

Partneři Centra APA

OPVK hor logolink

Design, code: Mgr. Jiří Veverka  |  Administrace

© Centrum APA, Fakulta tělesné kultury Univerzity Palackého v Olomouci