UP logo

logo APA webCentrum APA

Centrum aplikovaných pohybových aktivit

fb web  youtube web 
Vysokoškolské studium ATV a APA
Praxe a staze
Programy/Semináře/Konference

Autor: Ondřej Ješina (2013)

 

Pohybové aktivity mohou hrát klíčovou roli při společenském začlenění osob se speciálními potřebami či zdravotním postižením, jejich osobnostně-sociálním formování nebo při prevenci zdravotních rizik vztahujících  se k nedostatečné realizaci pohybových aktivit. Význam pohybových aktivit pro skupiny osob se speciálními potřebami zdůrazňuje celá řada autorů (Bartoňová & Ješina, 2012; Block, 2007; Janečka, 2004; Ješina, 2010; Kassing et al., 2010;  Kudláček & Ješina, 2008; Rybová & Kudláček, 2010; Sherrill, 2004; Štěrbová, 2007; Válková, 2000, 2012; Vyhlídal & Ješina, 2010 aj.). Pozitivní účinky zapojení do pohybových aktivit bychom jednoduše mohli rozdělit na fyzické, psychické a sociální. Konkrétně se v oblasti fyzické jedná o rozvoj motorických kompetencí uplatnitelných v běžném životě a dovolujících zvýšení kvality i kvantity pohybových vzorců. V oblasti psychické a sociální pomáhají pohybové aktivity rozvíjet sebevědomí, sociální dovednosti, podporují vzorce pro vztahová jednání, mohou rozvíjet empatii atd. Například u osob se sluchovým postižením se rozvíjí komunikativní dovednosti ve vztahu k jiným osobám se sluchovým postižením, ale i ve vztahu k příslušníkům slyšící majority. Osoby s mentálním postižením rozvíjejí účastí ve volnočasových pohybových aktivitách svoji sociální adaptabilitu, kognitivní schopnosti, řeč, ovlivňována je jejich hodnotová orientaci a subjektivní preference (Válková, 2000) aj. Osoby se zdravotním postižením a znevýhodněním (chronickým onemocněním, dlouhodobým onemocněním, po dlouhodobé léčbě apod.) pravidelnou pohybovou činností působí preventivně a předcházejí tím dalším prohlubujícím se zdravotním komplikacím. Z medicínského hlediska ovlivňuje optimální realizace pohybových aktivit pozitivně především oběhový a dýchací systém (redukce stresu, zvýšení aerobní kapacity, zvýšení psychické výkonnosti, pozitivně ovlivňuje případná onemocnění srdce, pomáhá redukovat nadbytečné množství tělesného tuku pozitivně, ovlivňuje psychickou činnost atd. (Kolisko, 2002). Velmi ohroženou skupinou výše uvedenými onemocněními je i skupina osob se speciálními potřebami, především pak zdravotním postižením. U skupin jako jsou osoby s mentálním nebo tělesným postižením se často setkáváme se srdečními chorobami způsobenými mimo jiné i sníženou pohybovou aktivitou. Spojitost mezi kardiovaskulárními onemocněními a pohybovými aktivitami dokázala řada uskutečněných výzkumných šetření (Börjesson, Assanelli, Carré, Dugmore, Panhuyzen-Goedkoop, Seiler, Senden & Solberg, 2006; Schnohr, Lange, Scharling, & Jensen, 2006; Sofi, Capalbo, Cesari, Abbate, & Gensini, 2008; Zoeller, 2007). Například studie kardiovaskulární zdatnosti (Lakka et al. 1994), při které byla pět let sledována skupina pravidelně cvičících mužů, kteří využívali aerobního druhu cvičení a byli v dalších ukazatelích srovnatelní s kontrolní skupinou mužů, kteří necvičili. Po pěti letech byl u cvičících mužů pětinásobně menší výskyt srdečních chorob než u kontrolní skupiny. Kromě těchto medicínsko-biologických faktorů má tělesný pohyb vliv i na psychiku. Křivohlavý (2003) popisuje pozitivní vliv cvičení na depresivní a úzkostné stavy. Dále se zapojení do pohybových aktivit projevuje na kladném sebehodnocení jedince a hraje významnou roli při zvládání stresu. Přínos realizovaných pohybových aktivit komplexně shrnuje Americká národní zpráva o pohybové aktivitě a zdraví (1996), kde se mimo jiné uvádí:

  • vyšší úroveň pravidelné pohybové aktivity je spojena s nižší úmrtností; lidé, kteří vykonávají pravidelnou pohybovou aktivitu střední intenzity, vykazují nižší úmrtnost než lidé, kteří jsou méně aktivní;
  • pravidelná pohybová aktivita snižuje riziko úmrtí na kardiovaskulární onemocnění, zejména pak na ischemickou chorobu srdeční;
  • pravidelná pohybová aktivita zamezuje nástupu vysokého krevního tlaku či jej oddaluje a u pacientů s již diagnostikovanou hypertenzí krevní tlak snižuje;
  • pravidelná pohybová aktivita snižuje riziko onemocnění rakovinou tlustého střeva;
  • pravidelná pohybová aktivita snižuje riziko rozvoje non-inzulin dependentního diabetu mellitu (známý také jako diabetes mellitus II. typu);
  • pravidelná pohybová aktivita je nezbytná pro udržení normální svalové síly, kvalitní struktury kostí a správnou funkci kloubů; v míře doporučované pro zdraví není pohybová aktivita spojena s poškozením kloubů nebo rozvojem osteoartrózy, může být dále prospěšná pro řadu pacientů s artrózou;
  • pohybová aktivita je důležitá pro normální rozvoj kostry u dětí a adolescentů a pro udržení kvality kostní tkáně v mladé dospělosti;
  • pohybová aktivita snižuje rychlost úbytku kostní hmoty u žen v menopauze;
  • silový trénink a další formy cvičení seniorů zachovávají schopnost udržení nezávislého života a snižují riziko pádů;
  • pohybová aktivita příznivě ovlivňuje metabolismus tuků;
  • pohybová aktivita redukuje příznaky depresí a úzkosti a zlepšuje náladu.

U osob se speciálními potřebami je tedy zapojení do volnočasových pohybových aktivit jedním z možných nástrojů prevence sociální exkluze. Sallis, Prochaska a Taylor (2000) uvádějí, že jednou z nejvýznamnějších determinant pohybové aktivity či inaktivity je sociální status, který je často u osob se speciálními potřebami nižší. Tato zjištění potvrdila již dříve provedená šetření (Sallis, Patterson, Buono, et al., 1988). Osoby se speciálními potřebami musí být stimulovány a saturovány především v oblastech psychických a sociálních. Hošek (2001) poukazuje na to, že především při organizovaných pohybových aktivitách panují určité zvyklosti a normy. Pohybové aktivity jsou vhodným prostředkem pro jejich účast na společenském životě, vhodně rozvíjejí některé klíčové kompetence a působí na celkové zvyšování kvality života a zdraví osob se speciálními potřebami. Pohybová aktivita obohacuje organismus člověka nejen fyzicky, ale obohacuje i jeho prožitky (Hošek, 2001). Nejhodnotnější prožitky jsou ty, které individuum získá vlastním přičiněním, tedy takové, které si „vytvoří“ vlastním tělem ať při sportu, či při jiné pohybové aktivitě (Dobrý & Souček, 2003). Hartl a Hartlová (2000) definují zážitek jako každý duševní jev, který individuum prožívá. Je vždy subjektivní, vnitřní a citově propojený. Jedná se o základ pro osobní zkušenost. Kumuluje se celý život a kombinuje se v jedinečné duševní bohatství každého člověka. Zkušenost je transformovatelná do reálného života mimo hranice vymezené jednotlivými pohybovými aktivitami. Právě možnost využití zkušeností nabytých s pomocí záměrných či nezáměrných pohybových aktivit bývá klíčová pro život osob se speciálními potřebami, u kterých často dochází k absenci zážitků spojených se zkušeností.

V oblasti aplikovaných pohybových aktivit hraje významnou roli posílení důvěry ve vlastní schopnosti (angl. termín empowerment) (Ješina, Kudláček, et al., 2011). Sherrill (1995) navrhla meta-teorii APA a užití modelu „empowerment“ jako její sociální doktríny. IPC SSC (Hutzler, 2002) navrhuje pro oblast pohybových aktivit osob se zdravotním postižením čtyři morální principy. Jedním z nich je „empowerment“ s cílem dát více prostoru jedincům v rozhodovacím procesu. „Empowerment“ vychází ze slova „power“ (moc), které má v anglickém originálu kořeny v latinském slovu „potere“, což znamená „schopný" ve smyslu něco činit nebo jednat“. Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost (Filipec et al., 2005, 184) definuje „moc“ jako „způsobilost, schopnost k nějakému působení“. Důležitým termínem v obou definicích je slovo „schopnost”, které také hraje významnou roli v kinantropologii. Vlastní způsobilost (schopnost) je v tomto kontextu obvykle spojena s motorickými schopnostmi a dovednostmi, sociálními dovednostmi a psychickými charakteristikami (např. soutěživost, sebedůvěra). Uznání okolím a sociální hry v dětství a adolescenci jsou důležité faktory, které posilují důvěru ve vlastní schopnosti. Z těchto důvodů mohou mít osoby s vrozeným postižením nižší sebedůvěru než osoby se získaným postižením (Campbell, 1995).

Vlastní způsobilost je spjata s níže uvedenými kritérii (Akseliuk, 1996 – upraveno):

  • schopnost naplňovat vlastní cíle;
  • rozvoj sebedůvěry na základě vlastních úspěchů;
  • přiměřeně sebevědomé vystupování;
  • uznání širší sociální skupiny.

V rámci konceptu „empowerment“ jsou klíčové dvě myšlenky (Ješina, Kudláček, et al., 2011):

  • zlepšení environmentálních stimulů podporuje u osob s postižením převzetí vlastní zodpovědnosti ve vztahu ke zdravému životnímu stylu (Hutzler & Sherrill, 1999);
  • aktivní přístup zlepšuje způsobilost k řešení situací v sociálním prostředí (Akseliuk, 1996) a sociální dovednosti obecně.

Právě výše uvedená podpora v oblasti APA napomáhá ke zvýšení sebevědomí a sebehodnocení osob se speciálními potřebami (zvláště se zdravotním postižením) a možnostem nezávislého způsobu života.

Mezi nejčastější bariéry v oblasti volnočasových aplikovaných pohybových aktivit patří vnímání společnosti. O postojích jako jednom z nejvýznamnějších faktorů ovlivňující účast nebo neúčast v pohybových programech mluví zejména Kudláček, French, Myers, Sherrill a Válková (2002), ale i Bartoňová, Kudláček a Bressan (2007) nebo Kudláček a Ješina (2008). Mezi nejčastější problémy, se kterými se v praxi setkáváme, je odsouvání problému až na okraj zájmu. Chybné vnímání nemožnosti aktivní účasti osob se zdravotním postižením v pohybových programech. Nechápání potřebnosti pro tuto cílovou skupinu. Neustálé hledání omezení a důvodů, které znesnadňují tuto účast. Za další s vnějších faktorů považujeme zvyšující se komercionalizaci nabídky volnočasových pohybových aktivit. Vnímáme negativně rozšiřující se nůžky nabízených služeb za úplatu a možnosti jedinců s postižením. Výrazným limitem jsou také ceny sportovně-kompenzačních pomůcek, zejména u nových (trendy) aktivit a možností. Nejčastěji zmiňované jsou prostorové bariéry. Ačkoliv je také považujeme za důležité, jeví se v poslední době jako méně nebo minimálně stejně závažné, jako některé další. Sledujeme stále limity v oblasti vzdělávání profesionálů v oblasti nabídky volnočasových aktivit, ať už instruktorů nebo dalších pedagogických pracovníků. Někdy je limitním samozřejmě charakter postižení, ale občas jsme svědky zamítavého postoje k pohybovým aktivitám i u samotných osob s postižením. I u nás se také můžeme stále setkávat s legislativními bariérami. Řada podzákonných norem nebo jejich návrhů pomáhá vytvářen limity nebo omezení v přístupu k pohybovým aktivitám a to navzdory řady nadnárodních strategických dokumentů (Ješina, in press). Celkově o bariérách v přístupu k aplikovaným pohybových aktivitám a jejich lze uvažovat různě. Jednou z možností je jednoduché členění na vnější a vnitřní.

V souladu s předešlým textem pak lze dělit vnější na:

  • Architektonické (pokud jde o produkt lidské činnosti) nebo přírodní (lesy, hory, voda apod.).
  • Realisticko-pragmatické - nižší poptávka vyvolává nižší společenskou potřebu řešení nebo neexistenci technologií. Případně nižší poptávka znamená větší finanční nároky. 
  • Postojové (afektivní) - postoje jednotlivů i společnosti a z toho vyplývající kroky (úprava legislativy, nemyslím si, že je "to" důležité, nepotřebnost půjčoven sportovně-kompenzačních pomůcek). 
  • Jednajicí (konativní, kompetenční) - souvisí s kompetencemi jednajících osob (učitelů, trenérů, úředníků). Nesouvisí tolik z jejich názory a předsudky, ale spíše s tím, že buď neví, neumí nebo nechápou. Často se setkáváme s tím, že konající osoby chtějí, ale nevědí jak. Nemají dostatek informací vyplývající z nedostatečné schopnosti být flexiblní, kreativní. Nepropojují informace a nejsou schopni kritického výběru důležitých a nedůležitých. Nejde tedy o přistup názorový, ale kompetenční. 

Do jisté míry jsou obě poslední ovlivněny vzděláním, předchozími zkušenostmi, mentální kapacitou (zejména při vykonávání náročných pracovních úkolů a přehlceností jinými činnostmi) a samozřejmě prioritami zainteresovaných. Toto dělení má i své kritiky, kteří na základě některých teorií (např. teorie plánovaného chování) poukazují na spojení afektivních a konativních bariér v jednu.

V souladu s předešlým textem pak lze dělit vnitřní (v souladu s modelem ICF 2001) na:

  • Osobnostní - osobnost člověka, charakteristické rysy, schopnost překonávat překážky, odhodlání, přístup, vlastní postoje a názory. U různých skupin se setkáváme s paradoxními výsledky. Například s tím, že osoby s dlouhodobou nemocí nebo postižením chápou význam pohybu pro vlastní zdraví; uvědomují si, že pohyb jejich zdraví prospívá; na vrcholu vlastní pyramidy hodnot vnímají vlastní zdraví; vědí o možnostech pohybových aktivit, ale neralizují je vůbec nebo v nedostatečné podobě (objemu, intenzitě).
  • Zdravotní limity - ačkoliv téměř vše je za určitých okolností běžné, přeci jen existují činnosti, které nejsou pro účastníky s ohledem na zdravotní limity nevhodné. Vyplývají z charakteru postižení (vady, defektu) nebo s aktuálního zdravotního stavu. Někdy se jedná o bariéry či limity v situacích, kdy činnosti výkonávané osobami s postižením jsou nebezpečné jim nebo svému okolí (např. automobilový řidič se středně těžkým mentálním postižením nebo těžkým zrakovým postižením).

Historie volnočasových aplikovaných pohybových aktivit

Vzhledem k významu zejména organizovaných volnočasových aktivit pohybového charakteru v oblasti APA je vhodné připomenout krátce také historii APA v této oblasti. Bylo by chybou domnívat se, že vše týkající se rekreace osob se speciálními potřebami začalo až v 90. letech minulého století. Historie je daleko hlubší a bohatší, i když vzhledem k sociálnímu kontextu se jednalo především o APA segregovaného charakteru (Ješina, 2007). Akce a programy probíhaly nejdříve spontánně, posléze i systémově. Vznik sportovních organizací sdružujících osoby se speciálními potřebami se datuje do dvacátých let minulého století. Nejdříve se za účelem společných pohybových aktivit sdružovaly osoby se sluchovým, později i zrakovým, tělesným a mentálním postižením. Rostl zájem o jednotlivé pohybové programy. To umožnilo práci s fenoménem tělocvičné rekreace jako prostředkem ke změně postojů majoritní společnosti. Díky pohybovým aktivitám rekreačního charakteru bylo možno důsledněji působit na utváření životních hodnot osob se speciálními potřebami, otevíral se prostor pro osobnostně-sociální rozvoj, později docházelo k realizaci programů podpory a optimalizace životního stylu. Tím, že rekreační aktivity působí na oblast fyzickou, sociální i psychickou, docházelo k výraznému rozvoji sebehodnocení aj. Rozvoj rekreace a organizovanosti osob se speciálními potřebami nabyl na významu díky společenským a legislativním změnám a změnám  přístupu v průběhu celého dvacátého století, hlavně ale v jeho druhé polovině, v ČR pak v jeho posledním desetiletí (Ješina, 2007).

Při drobném historickém exkurzu se v souvislosti s rekreačními aktivitami osob se speciálními potřebami často zmiňuje série akcí zaměřených na integraci a pořádaných pod garancí Prázdninové školy Lipnice (Kudláček, 2004). Již v roce 1991 bylo založeno občanské sdružení Užitečný život, které se od svého prvopočátku zabývá velmi intenzivně smysluplným trávením volného času osob se speciálními potřebami, včetně využívání aplikovaných pohybových aktivit. Vzniklo na základě tradičních křesťanských hodnot a jako nástroj pro práci s osobami se speciálními potřebami využívalo i pohybových programů. Ty měly charakter především zážitkových kurzů inspirujících se právě v Prázdninové škole Lipnice, která se již od poloviny 90. let zabývala pořádáním akcí s účastí osob se speciálními potřebami. Kudláček (2004) uvádí, že úvodní akcí pro tuto cílovou skupinu byly v roce 1994 Mosty I, které představují první pokus této organizace využít potenciálu, který nabízí soužití různých skupin obyvatel s odlišnými potřebami. Poté následovaly další tři akce s hlavičkou Mosty. V druhé polovině 90. let pak započal projekt nazvaný Seminarium, který školil a motivoval pedagogy pro přetvoření stávajících pohybových programů na integrované. Tři ročníky Seminaria vystřídaly projekty Intertouch a Fénix. Po roce 1999 bohužel Prázdninová škola Lipnice od pořádání podobných akcí upustila.

Na rozvoji volnočasových akcí osob se speciálními potřebami se od roku 1991 podílí také Katedra aplikovaných pohybových aktivit Fakulty tělesné kultury UP v Olomouci. Tato katedra garantuje studijní obory aplikovaná tělesná výchova (ATV) a aplikované pohybové aktivity (APA). Absolventi ATV získávají legislativní i profesní kompetence k učitelství tělesné výchovy na prvním, druhém i třetím stupni všech typů základních a středních škol, včetně škol a tříd zřízených pro děti, žáky a studenty se speciálními vzdělávacími potřebami (Ješina, 2008). Kompetence absolventů APA směřují především k volnočasovým aktivitám osob se speciálními potřebami. U obou těchto oborů jsou vytvořeny podmínky pro studium osob se zdravotním postižením a řada těchto studentů již také úspěšně svá studia na bakalářské i magisterské úrovni dokončila. Katedra APA se zabývá již mnoho let organizováním integrovaného zimního výcvikového kurzu s účastí dětí se zrakovým a sluchovým postižením a společně s osobami s tělesným postižením také výukou instruktora monoski, rozvoji aktivit z oblasti psychomotoriky, aktivit ve vodním prostředí, sportovních her, tance aj. Katedra také organizuje společenské a kulturní akce jako například Karneval APA aneb Roztancujme bariéry. Centrum APA (oddělení katedry APA, FTK UP v Olomouci) spolupracuje s velkým množstvím školských i neškolských organizací a podílí se na jejich podpoře v oblasti tělesné výchovy, sportu, ale i rekreace (více informací na www.apa.upol.cz).

Rekreace je stále více integrovaná a inkluzivní díky zlepšení legislativy a povědomí o programech APA. Některé země však zaostávají za jinými ve vztahu k právům na rovné příležitosti a jednotlivé země se také liší v míře a kvalitě nabízených rekreačních programů a aktivit (Van Coppenolle et al., 2004). Velmi aktivně působí v oblasti inkluzivních programů zejména Užitečný život, Centrum Paraple, SKV Praha, SKV Frýdek-Místek a řada dalších. Jistým specifikem APA v kontextu volnočasových aktivit je fakt, že významná skupina osob se zdravotním postižením, které aktivně vyhledávají rekreační a volnočasové programy jsou velmi aktivní i v oblasti vrcholného nebo výkonnostního sportu. Proto i řada významných projektů, jako např. Survival pro vozíčkáře (Jančíková & Pádivý, 2011) mající výkonnostní charakter podporují volnočasové aktivity osob se zdravotním postižením bez ohledu na pojmy a definice sportu.

APA v kontextu subjektivního vnímání vlastního zdraví

Pojem zdraví dnes ve své odborné terminologii používají nejen lékaři, ale i psychologové, sociologové, kinantropologové, pedagogové, teologové a další. V současné době vzrůstá zájem odborníků různých vědních oborů (sociologie, pedagogika, speciální pedagogika, psychologie, medicína…) o přesné vymezení pojmů zdraví a kvalita života. Všeobecně přijímaná definice zdraví (i když občas kritizovaná pro přílišnou obecnost) pochází od Světové zdravotnické organizace (WHO, 2003), která je popisuje jako stav naprosté tělesné, duševní a sociální pohody. Otázkou je, zda je správné označovat zdraví jako stav, nejde-li spíše o déletrvající proces (Ješina, Vyhlídal, Rybová, & Kučera, 2011). Přesto tato, dle našeho názoru poněkud diskutabilní, definice dodala termínu „zdraví“ nový rozměr, posouvající jej od lékařské kategorie ke komplexnímu pojmu zohledňujícímu celistvost člověka. V souladu s Křivohlavým (2003) lze ještě rozšířit obsah pojmu zdraví na základě různých paradigmat. Autor tvrdí, že zatímco pojem celek v očích biologa představuje například organismus člověka, ze sociologického pohledu je celkem nejen jednotlivý člověk, ale i rodina, obec nebo stát. Stejně tak i Seedhouse (1995) popisuje, jak různé profese vnímají pojem zdraví odlišně. Lékař pojmem zdraví rozumí nepřítomnost nemoci, choroby či úrazu. Sociolog rozumí pojmem zdravý člověk jedince, který je schopen dobře fungovat ve všech jemu příslušných sociálních rolích, humanista slovy zdravý člověk označuje takového člověka, který je schopen pozitivně se vyrovnávat s životními úkoly, které před ním vyvstanou, a idealista si pod pojmem zdravý člověk představuje člověka, kterému je dobře tělesně, duševně, duchovně i sociálně (Krejčí, 2011; Seedhouse, 1995).

Kromě tohoto holistického přístupu se na zdraví můžeme dívat i z jiných úhlů pohledu. Břicháček a Habermannová (2007) uvádějí typologizaci založenou na čtyřech možných východiscích. Kromě nám již známého modelu holistického nabízejí autoři model, který představuje dynamický přístup pojímající zdraví jako proměnlivý jev naplňující se v celoživotní perspektivě člověka. Další model, sociální, chápe zdraví v kontextu vnímání člověka v sociálních vztazích a hodnotí zdraví v souvislosti s nimi. Poslední model zdůrazňuje přístup interaktivní, který zachycuje člověka v jeho širším prostředí.

Lékařství často pojem zdraví charakterizuje v nejužším slova smyslu jako nepřítomnost nemoci. Podrobněji je zdraví z medicínského hlediska popisováno jako možnost každého člověka k plnému využití svého genetického potenciálu a prožití svého života bez zbytečného utrpení a ve stavu co největšího fyzického, psychického a sociálního blaha (The British Medical Association, 1993).

Jednotlivé definice se sice v některých aspektech liší, přesto je možné vysledovat společné charakteristiky především v tom, že psychologie zdraví je vědní disciplínou užívající specifických postupů za účelem charakteristiky psychosomatického stavu jedince a prevence onemocnění. Matějček (2001) charakterizuje psychologii zdraví jako obor zabývající se soustavným studiem psychologických faktorů, které hrají roli jak ve zdraví, tak v nemoci. Tento obor se zaměřuje na psychologické momenty udržování a posilování zdraví a zabývá se otázkami prevence narušení či poškození zdraví.  „Psychologie zdraví je tou větví obecné psychologie, která se zabývá individuálním chováním člověka a životními styly, jež mají vliv na jeho tělesné zdraví“ (Brannon & Feist, 1997, 14).

Již English a English (1958) tvrdí, že psychické jevy jen velmi zřídka nejsou sociální povahy. Koncem 19. století se začalo uplatňovat poznání, že člověk žije ve společenství s druhými lidmi a je tímto soužitím ovlivňován (Křivohlavý, 2003). Kebza (2005) připomíná, že jediným správným přístupem k pochopení zdraví je propojení systémů a procesů podílejících se na fungování člověka, včetně těch, které spoluvytvářejí jeho existenci. Tím je myšlena sociální podmíněnost zdraví. Se sociálním začleněním souvisí vystavení stresovým situacím a tím i škodlivým účinkům na psychickou pohodu a zdraví. Sociální integrace jedince do sociální struktury je významnou determinantou jeho psychické pohody, a tedy i zdraví (Kebza, 2005). Díky vazbám k druhým osobám či skupinám je jedinci přístupná sociální opora. Je to jakýsi sociální fond, ze kterého může jedinec v případě potřeby čerpat sociální vztahy, které mu mohou být nápomocny při snaze dosáhnout jeho cílů. Vašina (2009) definuje sociální oporu jako existenci, přístupnost nebo blízkost osob, které k nám mají vztah, které mají o nás starost, cení si nás a mají nás rády. Křivohlavý (2003, p. 94) chápe sociální oporu v širším slova smyslu, když uvádí, že je „poskytována druhými lidmi člověku, který se nachází v zátěžové situaci. Obecně jde o činnost, která člověku v tísni jeho zátěžovou situaci určitým způsobem ulehčuje.“

Kinantropologie (už se své podstaty) jako multidisciplinární věda využívá předešlých přístupy, nachází však vlastní témata a prostředky k jejich monitoringu. Tato, především zahraniční, výzkumná šetření předznamenávají možný směr vývoje výzkumu a podpory kvality života ve vztahu k zapojení se do pohybových aktivit osob se speciálními potřebami. Kinantropologie nahlíží na vhodně realizované pohybové aktivity jako na nástroj pozitivního ovlivňování vlastního zdraví a celkové kvality života. Pohyb dle kinantropologie velmi úzce souvisí s prožitkem, zážitkem a následným transferem zkušeností do všech životních dimenzí. Blahutková (2007) ve vztahu ke všem osobám, včetně osob se speciálními potřebami, zmiňuje psychomotoriku jako významnou součást kinantropologie, která prohlubuje dopad pohybových aktivit na zdraví ve své komplexnosti (sociální, psychické i fyzické). Psychomotorika formuje jedince v realitě světa (Blahutková, Kopřivová & Klárová, 1993) a využívá k tomu cíleně zaměřených pohybových aktivit (často her). Jedním z nejvýraznějších subjektů zabývajícím se kvalitou života a zapojení se do volnočasových pohybových aktivit představuje tým prof. J. H. Rimmera. Publikoval řadu výzkumných šetření i odborných pojednání zabývající výše uvedenou problematikou (Rimmer, 2005; Rimmer et al., 2005; Drum et al., 2009 aj.). Problematikou kvality života ve vztahu k pohybovým aktivitám osob se speciálními potřebami se u nás zabývala především Válková (2000). Na pohybové aktivity jako prostředek podpory kvality života nezapomněla ani Štěrbová (2007), jejíž další přístup byl však spíše psychologický.

Brychnáčová (2007) se zabývá problematikou zdraví v základním vzdělávání. Smyslem vzdělávací oblasti Člověk a zdraví je seznámit žáky se základními poznatky o zdravém životním stylu a vybavit je vědomostmi o ochraně zdraví jednotlivce. Protože zdraví je úzce spjato i s chováním a jednáním jedince, je v této oblasti kladen důraz na pocit odpovědnosti za své zdraví i zdraví jiných. Jedinec se odmalička musí dozvídat proč, jak, čím a kdy může zdraví ovlivňovat. K tomu právě škola poskytuje spoustu příležitostí. „Protože jde hlavně o poznávací, rozhodovací a výchovnou činnost směřující k utváření dovedností, postojů, volních vlastností, mezilidských vztahů, odpovědností atd., stává se logicky problematika zdraví nezbytnou součástí základního vzdělávání“ (Brychnáčová, 2007, 10). K tomu slouží kromě vzdělávacího předmětu tělesná výchova a zdravotní tělesná výchova (u žáků s mentálním postižením a souběžným postižením více vadami i pohybová výchova a rehabilitační tělesná výchova, u žáků sportovních gymnázií ještě sportovní trénink) nově také předmět výchova ke zdraví.

Kvalita života v APA

Štěrbová (2007) uvádí, že pojem kvalita života s sebou nese veškeré životní aspekty, a to jak zdravotně-medicínské a sociálně-kulturní, tak i socio-psychologické. Kvalita života se stala předmětem vědeckého bádání v posledním dvacetiletí minulého století. Otázky konceptu kvality života (termín Quality of Life) jsou dnes ve středu zájmu téměř všech vědních disciplín. Přitom většina výzkumů o kvalitě života je orientována na dospělé (Mareš, 2006). Kvalita života je veličinou vícerozměrnou, dynamickou, bez jednotného teoretického základu (Pyšný, 2008). Z uvedeného vyplývá, že vymezení pojmu a dominantních prvků kvality života je různé, a to podle teoretických přístupů a užitých diagnostických metod. Je tedy zřejmé, že nejde o veličinu jednoznačnou, a jedná se tedy o veličinu obtížně definovatelnou. K dané problematice v současné době existuje bohatá tuzemská i zahraniční literatura. Podrobně se zabývají otázkami kvality života monotematické sborníky (Mareš, 2006; Mareš et al., 2007; Pyšný, 2008). Jejich hlavní autoři odkazují na zahraniční odbornou literaturu (např. Cummins, 1997; Fahey, Maitre, & Whelan, 2004 aj.). Níže uvádíme přehled názorů na pojem kvality života některých autorů vycházející z myšlenek publikovaných ve sborníku Pyšného (2008).

Slováček (2008) rozumí pod pojmem kvalita života subjektivní hodnocení života jedincem. Podle něj v životě dominují fyzický, psychický a sociální stav a psychologické a spirituální aspekty. Dragomirecká a Škoda (1997) zdůrazňují, že pro kvalitní život jedince je důležitá psychická, fyzická a sociální pohoda a jeho osobní spokojenost. Hnilicová a Bencko (2005) pak vymezují pojem kvality života a jeho význam pro zdravotnictví jako výsledek vzájemného působení vlivů na rozvoj jednotlivce i celé společnosti. Jde zejména o podmínky sociální, zdravotní, ekonomické a environmentální. Cummins (1997) definuje kvalitu života jako subjektivní pohodu života (subjective well-being). Přístup „well-being“ je psychologickým přístupem spočívajícím v celkové pohodě a spokojenosti.

Názory na stav osobní pohody se mohou různit. Doležalová (2003) vysvětluje takový stav jako existenci pozitivních emocí, jako dlouhodobé pozitivní sebehodnocení bez výskytu nepříjemných tělesných, psychických a jiných pocitů. Lze také říci, že jde o pozitivní emoční stav, v němž má spokojenost jedince se svým životem dominující váhu. Payne (2005) a Hnilicová s Benckem (2005) chápou osobní pohodu jako výsledek subjektivního hodnocení vlastního života.

Fenomén kvality života tvoří velký počet činitelů, které umožňují, aby i např. zdravotně postižený jedinec žil v naší společnosti spokojeně. Jesenský (2000) uvádí dvě skupiny činitelů. Rozeznává jednak činitele vnitřní, jednak vnější. Do první skupiny řadí somaticko-psychickou vybavenost jedince pro život, vyvolanou jeho zdravotním postižením, které ovlivňuje jeho další rozvoj. Druhou skupinu představují podle něj faktory ekonomické, společenské, pracovní, kulturní a jiné, v nichž jedinec žije se svým zdravotním postižením. Vnitřní činitelé tedy dle autora odpovídají subjektivnímu rozměru kvality života, kdežto vnější činitelé korespondují s objektivní dimenzí života. Stručně řečeno lze hovořit o subjektivních a objektivních činitelích kvality života. To platí prakticky pro celou populaci, tedy i pro osoby se zdravotním postižením. Naproti tomu Světová zdravotnická organizace (WHO, 2006) uvádí čtyři základní skupiny faktorů, čtyři oblasti, které nejlépe postihují dimenze lidského života bez ohledu na věk, pohlaví, etnikum či postižení. Jsou to:

  1. fyzické zdraví a míra samostatnosti;
  2. psychické zdraví;
  3. sociální klima;
  4. prostředí.

Za důležité považujeme především to, že osoba s postižením (nebo jinými speciálními potřebami) vnímá svou kvalitu života a mění svůj názor na svět i sebe samotnou. Přitom vnímání vlastního zdraví a kvality života je v důsledku předchozích zkušeností těchto osob od obecné představy majoritní společnosti často diametrálně odlišné (Titl, 2010). Otázkou kvality života osob se zdravotním postižením a zdravotním znevýhodněním se zabývala řada zahraničních autorů (Beyer et al., 2010; Bloom, Petersen, & Kang, 2007; Brown & Brown, 2003; Cadmus et al., 2009; Huberty et al., 2009). V současné době již u nás existuje v mnoha oblastech klinické medicíny všeobecný konsensus týkající se nutnosti sledovat kvalitu života osob se zdravotním postižením či znevýhodněním (dále jen postižením) jako jednu ze základních komponent různých zdravotnických či medicínských intervencí (Jánský, 2007). V této souvislosti se nejčastěji pracuje s termínem „Health Related Quality of Life“, tj. kvalita života ovlivněná zdravím (Jánský, 2007). Podle Koudelkové (2002) vymezuje uvedený pojem tu část kvality života, která je primárně stanovena zdravím jedince a zdravotní péčí, jež může být ovlivněna klinickými intervencemi. Jedinec považuje za důležité ty hodnoty, které jsou v souladu s jeho očekáváním, s jeho subjektivním hodnocením životní reality (Vymětal, 2003).

Významný faktorem, jenž ovlivňuje kvalitu života osob s postižením, je především hloubka a typ (tedy charakter) daného postižení. Projevy různých zdravotních postižení mohou být důsledkem omezené možnosti účastnit se volnočasových aktivit, zejména pohybového charakteru. Výsledky aktivity jsou ovlivněny vůlí jedince samotného, jeho reálnými možnostmi, dostupností příležitostí a sociální oporou blízkých osob.

Neméně podstatným činitelem, ovlivňujícím kvalitu života osob se speciálními potřebami, bývá rovněž úroveň komunikačních schopností a jiných kompetencí, které umožňují sociální interakci s jinými lidmi (Vágnerová, 2004). Sociální interakce je oboustranný proces, tudíž v žádném případě nesmíme zapomínat na osobnost jedince se speciálními potřebami. Klíčovým faktorem může být úroveň jeho sebedůvěry a celkového sebepřijímání jedince. Proto Jesenský (2000) doporučuje cíleně motivovat osoby s postižením ke společenským aktivitám. Jejich zapojení do různých klubů či kurzů bezesporu přispívá ke zvyšování jejich sebevědomí, sebeúcty a celkové chuti do života. Za podstatné rovněž považuje nácvik specifických dovedností (např. sebeobsluha, manipulace s kompenzačními pomůckami, ovládání alternativních forem psaní a čtení, samostatný pohyb), které mohou přispět k dosažení větší míry soběstačnosti a vzrůstu celkové nezávislosti jedince. Na rozsáhlé možnosti intervenčních programů u různých skupin, včetně osob se speciálními potřebami, seniorů apod., upozorňuje zejména Krejčí et al. (2010). Kromě různých věkových skupin se autor zabývá i osobami se sociálním znevýhodněním, osobami s neinfekčními onemocněními a dlouhodobě nemocnými.

Konkrétní činitele ovlivňující kvalitu života popisují ve své publikaci také Vaďurová a Mühlpacher (2005). Uvádějí, že kvalita života osob s postižením bývá často ovlivněna nedostatkem vědomostí a negativními postoji jejich okolí. Tento fakt může mít za následek lhostejnost k osobám s postižením, v horším případě diskriminaci. Křížová (2005) v této souvislosti dodává, že klíčovým elementem kvalitního života jsou především vztahy, aktivita, přiměřené zdraví a uspokojené potřeby. Autorka považuje za primární sociální jednotku především rodinu, ale současně zdůrazňuje, že pokud ve vztazích k lidem chybí vztahy mimo okruh příbuzenstva, není život vnímán jako kvalitní.

Pro kvalitu života dlouhodobě nemocných osob (např. onkologicky) může být určujícím faktorem jak kvalita vztahů s nejbližšími příslušníky rodiny (rodiči, sourozenci, prarodiči…), tak kvalita vztahů s vrstevníky (spolužáky, kamarády) v běžném sociálním prostředí. Zvláště pak u dětí jde o to, aby byl vliv nemoci a následků nemoci minimalizován tak, aby se život po vyléčení příliš nelišil od běžného života, aby byl pokud možno plnohodnotný a vyrovnával se normám zdravých vrstevníků (Koutecký, 2008). V neposlední řadě bývá významným faktorem ovlivňujícím život osob se speciálními potřebami také úroveň sociální opory, jež obecně zahrnuje interpersonální vztahy jedince, jeho vztah k sociálním institucím a sociálním normám. Má pozitivní vliv na proces přizpůsobování jedince a na zmírňování důsledků stresových událostí (Kožený & Tišanská, 2003). Dalším kritériem je také úroveň sociálních služeb, včetně sociálního zabezpečení (Payne, 2005).

Podpora APA na různých úrovních

Termín podpora pohybové aktivity definuje práce Podpora pohybové aktivity pro odbornou veřejnost (Kalman, Hamřík, & Pavelka, 2009). Dle těchto autorů se jedná o:

1. systémový nástroj facilitace behaviorálních změn úrovně pohybové aktivity obyvatel na individuální, komunální, regionální, národní i nadnárodní úrovni.

2. systémový nástroj prevence hromadných neinfekčních nemocí (NCD).

Definice vychází z paradigmatu Světové zdravotnické organizace, která definuje pohybovou aktivitu jako „jakoukoli aktivitu produkovanou kosterním svalstvem způsobující zvýšení tepové a dechové frekvence“ (WHO, 2003). V oblasti podpory pohybové aktivity tedy půjde o podporu celého spektra pohybových činností v řadě oblastí lidského konání – tělesnou výchovu, aktivní transport, tělocvičnou rekreaci, sport, aktivní hru, tanec či aktivní domácí práce. Pohybová aktivita může být součástí sportu, školních aktivit, dětské hry nebo chůze do školy (Brettschneider & Naul, 2004).

U osob se speciálními potřebami je v oblasti podpory pohybové aktivity nutné respektovat specifika jednotlivých znevýhodnění. Některé činnosti, které jsou v této oblasti efektivní u běžné populace, u osob se speciálními potřebami naprosto selhávají. Příkladem mohou být běžné marketingové a informační kampaně zaměřené na zvýšení úrovně pohybové aktivity realizované prostřednictvím klasických médií. Drum et el. (2009) vymezili kritéria hodnocení podpory zdraví a pohybových aktivit dospělých osob se speciálními potřebami (hlavní akcent na osoby se zdravotním postižením):

  • Podpora zdraví pro osoby se zdravotním postižením by měla obsahovat základní koncepční nebo teoretický rámec.
  • Podpora zdraví pro osoby se zdravotním postižením by měla obsahovat kritéria hodnocení.
  • Podpora zdraví pro osoby se zdravotním postižením by měla obsahovat návrh vhodných opatření (dle charakteru jednotlivých postižení) na základě výsledků sebraných dat.
  • Osoby se zdravotním postižením, jejich rodiny a nestátní organizace by měly být zapojeny v rozvoji a implementaci programů podpory zdraví.
  • Programy podpory zdraví pro osoby se zdravotním postižením by měly zvažovat specifika v oblastech psychických, sociálních i fyzických a respektovat individuální volbu zapojení se a účasti.
  • Programy podpory zdraví pro osoby se zdravotním postižením by měly být, programově, společensky a ekologicky přístupné.
  • Programy podpory zdraví pro osoby se zdravotním postižením by měly být cenově dostupné pro ně, jejich rodiny nebo nestátní organizace.

Rovněž koncept, který je v oblasti veřejné politiky (např. obcí) v současné době běžně preferován, tedy vytvoření podmínek pro pohybovou aktivitu, selhává ve vztahu k osobám se speciálními potřebami a izolovaně nemůže hrát ve zvýšení jejich účasti na pohybové aktivitě významný vliv. Alespoň v počáteční fázi účasti osoby se speciálními potřebami v pohybových aktivitách je nutná organizace nebo výraznější podpora. Příkladem vhodně realizované komplexní podpory je činnost Centra Paraple (Praha), Centra APA (Olomouc), Centrum handicapovaných lyžařů (Jánské Lázně), Cesta za snem (Praha), Černí koně (Nové Jirny) nebo některých školských organizací v součinnosti s neziskovými organizacemi zřízenými z důvodu doplnění nabídky služeb pro osoby se speciálními potřebami (ZŠ Ukrajinská v Ostravě-Porubě, Obchodní akademie, odborná škola a praktická škola pro tělesné postižené Jánské Lázně - SK Akáda; SŠ, ZŠ a MŠ pro zrakově postižené Kamenomlýnská – SK Orbita; Střední škole prof. Zdeňka Matějčka v Ostravě a spolupráce se sdružením ABAK Počitadlo aj.). Jedním z nejužších propojení sociální oblasti a sportu je vznik sportovních klubů registrovaných u Českého hnutí speciálních olympiád při domovech pro osoby se zdravotním (nejčastěji s mentálním) postižením.

Nadnárodní úroveň

Na nadnárodní úrovni řeší v oblasti veřejné politiky problematiku aplikovaných pohybových aktivit Světová zdravotnická organizace (WHO) a Organizace spojených národů (OSN), na evropské úrovni potom Evropská unie, přičemž zásadní strategické dokumenty na evropské úrovni jsou vydávány Evropskou komisí. Dále pak v této oblasti působí řada nestátních neziskových organizací, na globální úrovni například Globální hnutí pro pohybovou aktivitu (GAPA). Speciálně na problematiku aplikovaných pohybových aktivit je zaměřena Mezinárodní federace aplikovaných pohybových aktivit (IFAPA – International Federation of Adapted Physical Activity) založená v roce 1973 v Quebecu v Kanadě. Jedná se o nejuznávanější mezinárodní organizaci v oblasti APA s celosvětovou působností. Jejím cílem je mimo jiné podpora spolupráce v oblasti pohybových aktivit pro osoby se specifickými potřebami, podpora, propagace a koordinace vědeckého výzkumu a zkušeností z oblasti APA a aplikace výsledků výzkumu do dalších oblastí, jako je vzdělávání, rekreace a volný čas, rehabilitace a další. Na evropské úrovni působí Evropská federace aplikovaných pohybových aktivit (EUFAPA – European Federation of Adapted Physical Acitity), jejíž činnost byla po krátkém útlumu obnovena v roce 2006 v Olomouci. EUFAPA je nejvýznamnější organizací v oblasti aplikovaných pohybových aktivit s mezinárodní účastí v Evropě. Je členem IFAPA, kde má i svého zástupce ve výkonném výboru.

Velmi důležitým dokumentem z pohledu APA na nadnárovní úrovni je Úmluva o právech osob se zdravotním postižením. Jedná se o strategický dokument vytvořený v roce 2008 OSN, jehož smluvní stranou se ČR stala v roce 2009. Část tohoto dokumentu týkající se přístupnosti deklaruje nutnost toho, aby osobám se zdravotním postižením bylo umožněno žít nezávislým způsobem života a plně se zapojit do všech oblastí života společnosti. Článek 30 je pak věnován právu na kulturní život, rekreaci, volný čas a sport. S cílem umožnit osobám se zdravotním postižením podílet se na rekreační, zájmové a sportovní činnosti na rovnoprávném základě s ostatními, dokument:

  • podnítí a podpoří co nejširší zapojení osob se zdravotním postižením do běžných sportovních aktivit na všech úrovních;
  • zajistí, aby osoby se zdravotním postižením měly možnost organizovat a rozvíjet speciální sportovní a zájmové aktivity a účastnit se jich, a za tímto účelem podporují poskytování odpovídajícího výcviku, školení a prostředků, a to na rovnoprávném základě s ostatními;
  • zajistí, aby osoby se zdravotním postižením měly přístup na sportoviště a do rekreačních a turistických zařízení;
  • zajistí, aby děti se zdravotním postižením měly rovný přístup k účasti ve hře, k rekreačním, zájmovým a sportovním činnostem, včetně účasti na uvedených činnostech v rámci školy – jako ostatní děti;
  • zajistí, aby osoby se zdravotním postižením měly přístup ke službám osob a institucí podílejících se na organizaci rekreační, turistické, zájmové a sportovní činnosti.

Evropská úroveň

Evropská charta sportu pro všechny: zdravotně postižené osoby (Štrasburk, 1987) se zavazuje provést nezbytné kroky pro to, aby příslušné orgány veřejné správy i soukromé organizace vzaly na vědomí přání i potřeby osob se zdravotním postižených z oblasti sportu a pohybové rekreace, včetně patřičného vzdělávání v dané oblasti. Je vyžadována podpora rozvoje sportu a rekreace osob s postižením jako nedílná součást zdravotní a sociální rehabilitace a jako její přirozené pokračování i vzhledem k obecnějšímu prospěchu. Jako nezbytnou součást rozvoje sportu a rekreace osob se zdravotním postižením se uvádí také výzkum, který vědecky zdůvodní či vymezí psychologický, fyziologický, sociální a další přínos sportu pro všechny věkové kategorie osob s postižením. Dle této normy je nutné podporovat vzdělávací instituce a úřady, aby zajišťovaly odpovídající a skutečnou tělesnou výchovu dětí se zdravotním postižením ve školách a zároveň, aby instituce zajistily odpovídající přípravu pro všechny ty, kteří budou tyto děti učit.

Evropská charta sportu (Štrasburk, 2001) doporučuje přijetí opatření poskytující všem občanům možnost sportovat a případná další opatření umožňující skupinám osob zdravotně nebo sociálně znevýhodněným či zdravotně postiženým plně těchto možností využívat.

Doporučení Rady ministrů členských zemí EU (ze dne 30. 4. 2003) ve svém prvním bodě uvádí způsoby, kterými lze zlepšit tělesnou výchovu pro děti a mládež, včetně dětí a mládeže se zdravotním postižením nebo zdravotním či sociálním znevýhodněním.

Národní úroveň

Na národní úrovni řeší problematiku aplikovaných pohybových aktivit jednak Ministerstvo školství ČR, dále pak Ministerstvo zdravotnictví ČR a Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR, které koordinuje komplexní rehabilitaci u osob se speciálními potřebami (Hamřík, Ješina, & Kalman, 2011).

V rámci vysokých škol se jedná především o Katedru aplikovaných pohybových aktivit (oddělení Centrum aplikovaných pohybových aktivit odpovědné za spolupráci s externími subjekty) na Fakultě tělesné kultury Univerzity Palackého v Olomouci. Zde je možné studovat obor aplikovaná tělesná výchova (ATV), který se primárně orientuje do oblasti školství a vzdělávání, a obor aplikované pohybové aktivity (APA) zaměřený na volnočasové aktivity a poradenství. Z nevládních neziskových organizací se této problematice věnují například Česká asociace aplikovaných pohybových aktivit (ČAAPA). Ta propaguje a rozšiřuje vědomosti, zkušenosti a výsledky vědeckého bádání v oblasti aplikovaných pohybových aktivit a kinantropologie a jejich praktické aplikace ku prospěchu všech osob. Přestože sdružení podporuje pohybové aktivity pro všechny osoby se specifickými potřebami, speciálně zaměřuje svoje programy a aktivity na osoby se zdravotním postižením či znevýhodněním, jejichž účast v pohybových aktivitách ovlivňují různé limity. Mezi cíle sdružení patří propagovat, podporovat a koordinovat odborná šetření ve spojení s uplatněním zkušeností z oblasti aplikovaných pohybových aktivit (APA) v praxi v České republice i Evropě a podporovat aplikace výzkumů v různých praktických oblastech: výchova a vzdělání, inkluze, trénink, rekreace, volný čas. Dále pak zpřístupňovat informace a poznatky oblasti APA a praktické zkušenosti všem zainteresovaným jednotlivcům, organizacím či zařízením a podporovat národní i mezinárodní spolupráci v oblasti aplikovaných pohybových aktivit (ČAAPA, 2011).

Významným dokumentem byl Národní program rozvoje sportu pro všechny, schváleným usnesení vlády č. 17 ze dne 5. ledna 2000. Hlavním cílem bylo postupně změnit společenské i materiální podmínky ve prospěch celoživotního aktivního využívání účinných a bezpečných forem pohybových aktivit nepoškozujících životní prostředí pro co největší počet občanů, včetně osob se speciálními potřebami.  Z pohledu zdravotnické politiky je zásadním dokumentem schváleným vládou ČR v roce 2002 Dlouhodobý program zlepšování zdravotního stavu obyvatelstva ČR: Zdraví pro všechny v 21. století, který je v souladu se zmiňovanými dokumenty a strategiemi Světové zdravotnické organizace. Pokud se zaměříme na zákony a legislativu ČR v této oblasti, musíme citovat Zákon o podpoře sportu. Zde se zákonodárci vyjadřují k úkolům zřizovatelů škol (tedy krajů a obcí), kde kromě jiného uvádí § 5 úkoly krajů (kraje ve své samostatné působnosti vytvářejí podmínky pro sport, zejména zabezpečují rozvoj sportu pro všechny a přípravu sportovních talentů, včetně zdravotně postižených občanů) a § 6 úkoly obcí (obce ve své samostatné působnosti vytvářejí podmínek pro sport, zejména zabezpečují rozvoj sportu pro všechny a přípravu sportovních talentů, včetně zdravotně postižených občanů). Dalším významným strategickým dokumentem na národní úrovni je Národní akční plán inkluzívního vzdělávání 2010. Jedná se strategický dokument MŠMT ČR. Základním cílem akčního plánu je zvýšit míru inkluzívního pojetí vzdělávání v českém vzdělávacím systému (Hamřík, Ješina, & Kalman, 2011).

Krajská a regionální (komunální) úroveň

Dle WHO (2006) jsou to místní samosprávy, kdo sehrává klíčovou úlohu při vytváření prostředí podporujícího příležitosti pro pohybovou aktivitu obyvatel a aktivní životní styl. Vedoucí představitelé měst a další kompetentní pracovníci se mohou zasadit o tvorbu podmínek a zavádění opatření, které podporují aktivní životní styl všech občanů (Hamřík & Kalman, 2011).

V oblasti plánování a implementace strategií zaměřených na aktivní životní styl a podporu pohybové aktivity v obcích musí hrát hlavní roli vedoucí představitelé obcí a příslušné odpovědné odbory, nezbytná je ale i spolupráce partnerů ze soukromého a občanského sektoru (Edwards & Tsouros 2006).

Programy pro aktivní trávení volného času s využitím pohybových aktivit jsou pro osoby se speciálními potřebami v ČR realizovány zejména prostřednictvím neziskového sektoru. V některých státech Evropské unie je však podpora neziskového sektoru výrazně systémovější a smysluplnější. Např. podpora organizací zabývající se pohybovými aktivitami osob se speciálními potřebami v Irsku je příkladná. Tamní CARA centra APA vytváří síť po celé zemi. Přesto zbývá prostor i pro regionální neziskové organizace s celospolečenskou podporou (nikoliv pouze finanční). Modely ve skandinávských zemích zase představují propojení volnočasových pohybových aktivit a rehabilitace (např. Malmö ve Švédsku nebo Beitostolen v Norsku). Zajímavým příkladem pak je Finsko (Pátek, Huovinen, Ješina, & Hanelová, 2013), kde historicky vznikla hromadná iniciativa větších obcí, které po vzoru města Jyväskylä zřizují odbory pro pohybové aktivity (sport – nemyšleno výkonnostní, ani vrcholný). Tyto odbory zabezpečují APA nejen osobám se zdravotním postižením, ale všem, které jsou ohroženy sociální exklusí (matky samoživitelky, senioři, žadatelé o azyl, osoby bez domova a s nižší sociálně-finanční úrovní apod.). Tyto odbory pak koordinují, ale i realizují každodenní programy v prostorách zřízených obcí (v našich podmínkách např. městská hřiště, sportovní haly, školy) v nejtěsnější spolupráci s neziskovým sektorem a nejrůznějšími sdruženími zřízených obcí (u nás např. kluby seniorů).

Referenční seznam

Akseliuk, M. (1996). Power therapy. Seattle, WA: Hogrefe & Huber.

Bartoňová, R., & Ješina, O. (2011). Individuální vzdělávací plán ve školní tělesné výchově. Olomouc: UP v Olomouci.

Bartoňová, R., Kudláček, M., & Bressan, L. (2007). Attitudes of future physical educators toward teaching children with disabilities in physical education in the Republic of South Africa. Acta Universitatis Palackianae Olomucensis Gymnica, 37(4), 69-75.

Beyer, S., Brown, T., Akandi, R., & Rapley, M. (2010). A Comparison of Quality of Life Outcomes for People with Intellectual Disabilities in Supported Employment, Day Services and Employment Enterprises. Journal of Applied Research in Intellectual Disabilities. 23(3), 290295.

Blahutková, M. (2007). Psychomotorika. Brno: Masarykova univerzita.

Blahutková, M., Kopřivová, J., & Klárová, R. (1993). Psychomotorika. Brno: CDVU MU.

Block, M. (2007). A teacher’s guide to including students with disabilities in general physical education (3rd ed.). Maryland: Paul H. Brooks Publishing Co.

Bloom, J. R., Petersen, D. M., & Kang, S. H. (2007). Multi-dimensional quality of life among long-term (5+ years) adult cancer survivors. Psycho-Oncology, 16, 691–706.

Börjesson, M., Assanelli, D., Carré, F., Dugmore, D., Panhuyzen-Goedkoop, N. M., Seiler, Ch., Senden J., & Solberg, E. E. (2006). ESC Study Group of Sports Cardiology: recommendations for participation in leisure-time physical activity and competitive sports for patients with ischaemic heart disease. European Journal of Cardiovascular Prevention & Rehabilitation, 13(2), 137–149.

Brannon, L., & Fiest, J. (1997). Health Psychology. New York: Books-Cole Publishing Company.

Brettschneider, W. D., & Naul, R. (2004). Study on young people’s lifestyles and sedentariness and the role of sport in the context of education and as a means of restoring the balance. Paderborn: University of Paderborn.

British Medical Association (1993). The morbidity and Mortality of the Medical Profession – a Literature Review and Suggestions for Future Research. London: BMA.

Brown, I, & Brown, R. I. (2003). Quality of life and disability. London, New York: Jessica Kingsley Publishers.

Brychnáčová, E. (2007). Enviromentální a mediální výchova ve vzdělávací oblasti Člověk a zdraví. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci.

Břicháček, V., & Habermannová, M. (Eds.). (2007). Studie z psychologie zdraví. Praha: Ermat.

Cadmus, L. A., Salovey, P., Yu, H., Chung, G., Kasl, S., & Irwin, M. L. (2009). Psycho-Oncology, 18, 343–352.

Campbell, S. B. (1995). Behavior problems in preschool children: a review of recent research.The Journal of Child Psychology and Psychiatr, 36(1), 113–149.

Cummins, R. A. (1997). Comprehensive quality of life seale-school version. Melbourne: School of psychology, Deakin University.

Dobrý, L., & Souček, O. (2003). Pedagogická kinantropologie 2003. Praha: Karolinum.

Dragomirecká, E., & Škoda, C. (1997). Měření kvality života v sociální psychiatrii. Česká a Slovenská psychiatrie, 93(2), 25–27.

Drum, Ch. E., Peterson, J. J., Culley, C., Krahn,G., Heller, T., Kimpton, T., McCubbin, J., Rimmer, J., Seekins, T., Suzuki, T., & White, G. W. (2009). Guidelines and Criteria for the Implementation of Community-Based Health Promotion Programs for Individuals With Disabilities. The science of healt promotion, 24(2), 93101.

Edwards, P., & Tsouros, A. (2006). Promoting physical activity and active living in urban environments: Tro role of local government. Copenhagen: WHO.

English, H. B., & English, A. C. (1958). A comprehensive dictionary of psychological and psychoanalytics terms. New York: David McKay Company.

Fahey, T., Maitre, B., & Whelan, C. (2004). Quality of life in Europe. Luxemburg: Office for Official Publications of the Reuropean Communities.

Filipec, J, Daneš, F., Machač, J., & Mejstřík, V. (2005). Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost. Praha: Academia.

Hamřík, Z., Ješina, O., & Kalman, M. (2011). Národní úroveň. In O. Ješina, Z. Hamřík, et al. Podpora aplikovaných pohybových aktivit v kontextu volného času (pp. 45-50). Olomouc: UP v Olomouci.

Hamřík, Z., & Kalman, M. (2011). Krajská a obecní úroveň. In O. Ješina, Z. Hamřík, et al. Podpora aplikovaných pohybových aktivit v kontextu volného času (pp. 50-51). Olomouc: UP v Olomouci.

Hartl, P., & Hartlová, H. (2000). Psychologický slovník. Praha: Portál.

Hnilicová, H., & Bencko, V. (2005). Kvalita života – vymezení pojmu a jeho význam pro medicínu a zdravotnictví. Praktický lékař, 85(11), 656–660.

Hošek, V. (2001). Pohyb kvalitu života. Psychologie dnes, 7(6), 18.

Huberty, J. L., Vener, J., Waltman, N., Ott, C., Twiss, J., Gross, G., McGuire, R., & Dwyer, A. (2009). Development of an Instrument to Measure Adherence to Strength Training in Postmenopausal Breast Cancer Survivors. Oncology Nursing Forum, 36(5), 266–273.

Hutzler, Y. (2002). APA in social environmetns. Thenapa (CD). Inclusion and Integration through Adapted Physical Activity.

Hutzler, Y., & Sherrill, C. (1999). Disability, physical activity, psychological well being and empowerment: A life span perspective. In R. Lidor & M. Bar-Eli (Eds.), Sport psychology: Linking theory and practice (pp. 281–300). Morgantown, WV: Fitness Information Technology.

Jančíková, A., & Pádivý, M. (2011). Vozejkov a survival pro vozíčkáře. In A. Vyskočilová (Ed.), 1. česká národní konference aplikovaných pohybových aktivit (p. 15). Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci.

Janečka, Z. (2004). Úvod do motorické kompetence jinak zrakově disponovaných dětí. Disertační práce, Univerzita Palackého v Olomouci, Fakulta tělesné kultury, Olomouc.

Jánský, P. (2007). Vliv kvalifikace a pracovní uplatnitelnosti na kvalitu života zrakově postižených, zejména v oblasti jejich společenského statutu a sociální interakce. Disertační práce, Jihočeská univerzita, České Budějovice.

Jesenský, J. (2000). Andragogika a gerontagogika handicapovaných. Praha: Karolinum.

Ješina, O. (2007). Aplikované pohybové aktivity v zimní přírodě. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci.

Ješina, O. (2008). APA osob s mentálním postižením v zimní přírodě. In O. Ješina, Z. Janečka, et al. Aplikované pohybové aktivity v zimní přírodě II (pp. 55–60). Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci.

Ješina, O. (2010). Vztah žáků romského etnika k tělocvičným aktivitám. Disertační práce, Univerzita Palackého v Olomouci, Fakulta tělesné kultury, Olomouc.

Ješina, O. (in press). Pohybové aktivity jako součást wellness osob se zdravotním postižením. In M. Krejčí. Konference wellness 2013. Praha: Palestra.

Ješina, O., Kudláček, M., et al. (2011). Aplikovaná tělesná výchova. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci.

Ješina, O., Vyhlídal, T., Rybová, L., & Kučera, M. (2011). Zdraví a kvalita života osob se speciálními potřebami. In O. Ješina, Z. Hamřík, et al. Podpora aplikovaných pohybových aktivit v kontextu volného času (pp. 25-40). Olomouc: UP v Olomouci.

Kalman, M., Hamřík, Z., & Pavelka, J. (2009). Podpora pohybové aktivity pro odbornou veřejnost. Olomouc: ORE-institut.

Kassing, G. et al. (2010). Inclusive recreation: programs and services for diverse populations. Champaign, IL: Human Kinetics.  

Kebza, V. (2005). Psychosociální determinanty zdraví. Praha: Academia.

Kolisko, P. (2002). Cesty zdraví. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci.

Koudelková, A. (2002). Kvalita života – základní principy konstrukce dotazníku. In Sborník studentské celouniverzitní vědecké konference FSV (pp. 124–126). Praha: MatfyzPress.

Koutecký, J. (2008). Život mezi beznadějí a úspěchem. Praha: Academia.

Kožený, J., & Tišanská, L. (2003). Index životní spokojenosti LISIA: test nástroje na datech českých seniorek, Československá psychologie, 6(17), 544–560.

Krejčí, M., et al. (2010). Adequate movement regime and bio-psycho-social determinants of active life style (pp. 15–38). České Budějovice: Jihočeská univerzita. 

Krejčí, M. (2011). Podpora zdraví v adekvátních pohybových režimech. In J. Hendl. L. Dobrý et al. Zdravotní benefity pohybových aktivit: monitorování, intervence, evaluace. Praha: Karolinum.

Křivohlavý, J. (2003). Psychologie zdraví. Praha: Portál.

Křížová, E. (2005). Sociologické podmínky kvality života. In J. Payne, a kol., Kvalita života a zdraví. Praha: Triton.

Kudláček, M. (2004). Zahraniční organizace v oblasti terapeutické rekreace a aplikovaných pohybových aktivit. Gymnasion, 1(2), 68–72.

Kudláček, M., & Ješina, O. (2008). Integrace žáků s tělesným postižením do školní tělesné výchovy. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci.

Lakka, T. A. et al. (1994). Relation of leisure time physical activity and cardiorespiratory fitness to the risk of acute myocardial infarction in men. New England Journal of Medicine, 330, 1549–1554.

Mareš, J. (2006). Kvalita života u dětí a dospívajících I. Brno: MSD.

Mareš, J. et al. (2007). Kvalita života u dětí a dospívajících II. Brno: MSD.

Matějček, Z. (2001). Psychologie nemocných a zdravotně postižených dětí. Praha: Nakladatelství H & H.

Organizace spojených národů. (2008). Úmluva o právech osob se zdravotním postižením. New York: Autor.

Pátek, A., Huovinen, P., Ješina, O., & Hanelová, Z. (2013). Pohybové aktivity dětí a osob se specifickými potřebami ve městě Jyväskylä, Finsko. Brno: Mu.

Payne, J. (2005). Kvalita života a zdraví. Praha: Triton.

Pyšný, L. (2008). Kvalita života II. Ústí nad Labem: Univerzita J. E. Purkyně v Ústí nad Labem.

Rimmer, J. H. (2005). The Conspicuous Absence of People With Disabilities in Public Fitness and Recreation Facilities: Lack of Interest or Lack of Access? The science of health promotion, 19(5), 327–329.

Rimmer, J. H., Riley, B., Wang, E., & Rauworth, A. (2005). Accessibility of Health Clubs for People with Mobility Disabilities and Visual Impairments. American journal of public health, 95(11), 2022–2028.

Rybová, L., & Kudláček, M. (2010). Integrace žáků s tělesným postižením do hodin školní tělesné výchovy. Studia Sportiva, 4(1), 127–132.

Sallis, J. F., Patterson, T. L., Buono, M. J., et al. (1988). Aggregation of physical activity habits in Mexican-American and Anglo families. Journal Behavioral Medicine, 11(1), 31–41.

Sallis, J. F., Prochaska, J. J., & Taylor, W. C. (2000). A review of correlates of physical activity of children and adolescents. Medicine & Science in Sports & Exercise, 32(5), 963–975.

Seedhouse, D. (1995). Health: The Foundations of Achievements. New York: John Wiley and Sons.

Sherrill, C. (1995). Defining adapted physical activity. Unpublished presentation during ISAPA congress 1995.

Sherrill, C. (2004). Adapted physical activity, recreation and sport: Crossdisciplinary and lifespan (6th ed.). Boston, MA: WCB/McGraw-Hill.

Schnohr, P., Lange, P., Scharling, H., & Jensen, J. S. (2006). Long-term physical activity in leisure time and mortality from coronary heart disease, stroke, respiratory diseases, and cancer. The Copenhagen City Heart Study. European Journal of Cardiovascular Prevention & Rehabilitation, 13(2), 173179.

Slováček, L. (2004). Kvalita života nemocných – jeden z důležitých parametrů komplexního hodnocení léčby. Vojenské listy, 73 (1). 6–8.

Sofi, F., Capalbo, A., Cesari, F., Abbate R., & Gensini, G. F. (2008). Physical activity during leisure time and primary prevention of coronary heart disease: an updated meta-analysis of cohort studies. Journal of Cardiovascular Risk, 15(3), 247–257.

Štěrbová, D. (2007). Pohybové aktivity v životě dětí s hluchoslepotou. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci.

Titl, Z. (2010). Vliv sportovních aktivit u osob s poúrazovou amputací (transfemorální) na kvalitu života v kontextu  ucelené rehabilitace. Diplomová práce, Univerzita Palackého v Olomouci, Fakulta tělesné kultury, Olomouc.

Vaďurová, H., & Muhlpachr, P. (2005). Kvalita života. Brno: Masarykova univerzita.

Vágnerová, M. (2004). Psychopatologie pro pomáhající profese. 3. vyd. Praha: Portál.

Válková, H. (2000). Skutečnost nebo fikce? Socializace mentálně postižených prostřednictvím pohybových aktivit. Olomouc: Univerzita Palackého.

Válková, H. (2010). Teoretické vymezení APA jako kinantropologické disciplíny: Co to je, když se řekne APA (aplikované pohybové aktivity). Aplikované pohybové aktivity v teorii a praxi, 1(1), 25–32.

Van Coppenolle, H. et al. (2004). ‘‘Adapt” – Společné evropské kurikulum základů aplikovaných pohybových aktivit a sportu osob se zdravotním postižením. THENAPA [CD-ROM].

Vašina, B. (2009). Základy psychologie zdraví. Ostrava: Pedagogická fakulta Ostravské univerzity.

Vyhlídal, T., & Ješina, O. (2010). Hodnotová orientace dětí s onkologickým onemocněním ve vztahu ke kvalitě života a pohybovým aktivitám. Tělesná kultura, 33(3), 84100.

Vymětal, J. (2003). Lékařská psychologie. Praha: Portál.

World Health Organization. (2003). WHO Global strategy on diet, physical activity and health: European regional consultation meeting report. Copenhagen: Author.

World Health Organisation. (2006). Promoting Physical Activity and Active Living in Urban Environments. Geneva: Author.

Zoeller, R. F. (2007). Physical Activity and Fitness in the Prevention of Coronary Heart Disease and Associated Risk Factors. American Journal of Lifestyle Medicine, 1(1), 2933.

 

Rekreace obecně je jedním z fenoménů dnešní doby. Volný čas je významný sociální prvek, nabízí možnosti pro osobnostně sociální rozvoj.

Rekreace jako pojem vznikl z latinského slova creare (tvořit), předpona re vyjadřuje obnovování, znovuvytvoření apod. Hodaň (2005) ve své knize Rekreologie popisuje rekreaci jako „pojem, označující činnosti, které jsou zaměřeny na obnovování vyčerpávanýách sil a kompenzaci deformativních vlivů vyplývajících z běžných socio-profesních rolí člověka, z jednostrannosti práce, nesprávných životních návyků apod., na tvorbu zdraví, rozvoj a zdokonalování ve smyslu fyzickém, psychickém i sociálním a s tím spojenou kultivaci. „

Úkoly, které by mělo aktivní trávení volného času v kontextu APA plnit se dají stručně charakterizovat pravidlem 7 RE:

  • regenerace
  • relaxace
  • reedukace
  • resocializace
  • rekondice
  • rehabilitace
  • rekultivace

 

Dohnal (2002) ve své knize Koncepce a metodice systému komunální rekreace na úrovni obce popsal tendence vývoje volnočasových aktivit směřující mimo jiné:

  • od organizovaného k neorganizovanému
  • od výkonu k prožitku
  • od města k přírodě
  • od skupinových k individuálnímu

V oblasti APA lze doplnit ještě trend - od segregovaného k integrovanému.

 

Toto dělení je však nutné podrobit konstruktivní kritice s ohledem na změny v posledních letech. Zejména pak s ohledem na specifika osob s postižením a zdravotním znevýhodněním. Tendence obecně platné jsou ve vztahu k osobám např. s mentálním postižením značně diskutabilní. Přírodní bariéry jsou také pro některé skupiny (např. uživatele vozíku) v řadě aspektů limitující. Zároveň jse však možné polemizovat nad platností těchto tendencí ve světle relativně nového paralelního virtuálního světa, který posouvá ryze intimní prožitky k neintimní sdílející (ang. share) rovině. Častěji a častěji jsme svědky obsahové prázdnoty těchto prožitků, obdobně pak i prázdnoty benefitů z neorganizovaných činností uprostřed novodobých "spartan raců, půlmaratónů a horských přechodů". 

 

Rekreaci, tělocvičnou rekreaci či pohybové programy ve volném čase lze dělit různými způsoby. My se kloníme k následujícím možných dělením.

Dle času:

  • Jednodenní
  • Víkendové
  • Vícedenní

Je naprosto jasné, že z hlediska organizace, přípravy, obsahu či realizace akce se jednotlivé formy liší, v některých případech i velmi výrazně. Pokud se budeme zabývat obecně (avšak velmi zjednodušeně) výhodami či nevýhodami, můžeme uvést následující:

 

Výhody

Nevýhody

Jednodenní

Malá časová náročnost.
Nízká cena.
Organizačně méně náročná (přenocování, celodenní režim, variabilita dalších dnů atd...)

Malá možnost poznání všech účastníků.

Víkendové

Malé nebo žádné omezení pracovních povinností.
Nižší cena.

Částečné omezení rodinných povinností  (ne tak výrazné jako ve vícedenní).

Vícedenní

Velká možnost se poznat v netypických, někdy i mezních situacích - navzájem i sami sebe.
Únik od životního stereotypu.
Více dní - více zážitků.

Poměrně velká časová náročnost při realizaci.
Poměrně finančně nákladná.
Omezení rodiny (v případě, že se její členové akce neúčastní).
Složitější přechod zpět do každodenního rytmu.

Další možné dělení je dle organizovanosti:

  • Organizované
  • Poloorganizované (Částečně organizované)
  • Neorganizované

Klasickým příkladem organizovaných akcí je např. dětský ozdravný pobyt (tábor). Tým vedoucích a instruktorů připraví, nejčastěji vícedenní, program pro děti a mládež. Ti se programu účastní pod vedením vedoucích.

Za poloorganizovanou akci považujeme např. zájezd k moři ve spolupráci s příslušnou cestovní kanceláří, která vám zajistí dopravu, ubytování, stravu a dá vám výběr z možných doprovodných programů, kterých se dle svého uvážení účastníte nebo ne. Hlavním kritériem je fakt, že organizátor nezná jednotlivé klienty a obsah je redukován na nabídku, kterou klienti mohou, ale nemusí akceptovat.

Neorganizovanou akcí je spontánní akce pohybového či sportovního charakteru, které se účastní jednotlivci, kteří participují nejen na realizaci programu samotného, ale také při její přípravě, případně placení i evaluaci (která často probíhá neformálně „při sklenici něčeho dobrého“). Příkladem je například tradiční odpolední tenisový nebo fotbalový zápas party dlouholetých kamarádů.

Z hlediska charakteru akce je lze dělit na:

  • Integrované
  • Paralelní
  • Segregované

Integrovanou akcí myslíme program, ve kterém jsou upraveny podmínky, prostředky, přístup, metody a postupy tak, aby se ho mohli účastnit osoby bez i se speciálními potřebami. Nejde však jen o možnost účasti, ale především o opravdovou participaci různých skupin obyvatel. Ve stejný čas na stejném místě se tedy tito lidé účastní společného programu.

Paralelní akci představuje program podobně upravený jako v akci integrované, avšak probíhá často ve stejném čase, na shodném místě, ale s různým obsahem, který se částečně prolíná.

Segregovanou akci představuje program pro jedince se speciálními potřebami. Nejedná se o účast osob bez speciálních potřeb. Podmínky, prostředky, přístup, metody a postupy či program jsou upraveny cíleně pro osoby se speciálními potřebami.

Existují i další možná dělení na zimní a letní aktivity, indoorové či outdoorové, dělení dle obsahu a zaměření akce nebo dle věku a charakteru klientské skupiny. Možné je klasické dělení na sport, tělesnou výchovu a tělocvičnou rekreaci.

Dle počtu participujících osob, můžeme dále akce dělit na:

  • Individuální
  • Skupinovou

Individuální formou myslíme především účast jedné osoby se speciálními potřebami při pohybovém programu (nejčastěji integrovaném).

Pokud mluvíme o skupinové formě, myslíme tím zejména pohybové programy, při kterých participují dva a více jedinců se speciálními potřebami.

V zahraničí se můžeme setkat s profesními skupinami, které se věnují terapeutickému využití rekreace, příp. zážitkové pedagogiky, pro komplexní rehabilitaci osob se zdravotním postižením. V USA existuje pracovní uplatnění v oboru THERAPEUTIC RECREATION (TR). „Terapeutická rekreace užívá výchovně vzdělávací a rekreační služby k pomoci osobám se zdravotním oslabením, postižením, či jinými specifickými potřebami. Cílem TR je rozvoj a naplnění volnočasových aktivit tak, aby se zlepšilo zdraví, funkční možnosti, nezávislost a kvalita života" (NTRS, 2000). Tito odborníci pracují v nemocnicích, rehabilitačních centrech, či rekreačních centrech, školách apod. Jedním z jejich poslání je také pomoci integrovat osoby se ZP do komunity tím, že jim pomáhají využívat centra volnočasových a rekreačních aktivit (Kudláček a kol., 2007).

Termín TR není v české odborné literatuře příliš známý, neboť problematice pohybových aktivit u osob se zdravotním postižením se u nás věnují spíše odborníci z oblasti aplikovaných pohybových aktivit. Profil absolventů oboru Aplikované Pohybové Aktivity (studijní obor Aplikovaná Tělesná Výchova) jim umožňuje, věnovat se kromě tělesné výchovy a sportu i tělocvičné rekreaci osob se speciálními potřebami. V současné době se začíná rozšiřovat studium APA o zaměření právě na oblast volnočasových aktivit osob se speciálními potřebami (to vše na Fakultě tělesné kultury, Univerzita Palackého v Olomouci, katedra Aplikovaných Pohybových Aktivit).

Hlavním rozdílem mezi APA a terapeutickou rekreaci je v tom, že APA se zaměřuje především na oblast pohybových aktivit. Zatímco TR se zaměřuje na více oblastí - výtvarná a hudební výchova, dobrodružná a zážitková pedagogika atd.

Ondřej Ješina (2010)

Kontakt

Univerzita Palackého v Olomouci
Fakulta tělesné kultury
Centrum APA
třída Míru 117
771 11 Olomouc

Další informace

Partneři Centra APA

OPVK hor logolink

Design, code: Mgr. Jiří Veverka  |  Administrace

© Centrum APA, Fakulta tělesné kultury Univerzity Palackého v Olomouci