Zřejmě neexistuje větší legenda 20. století v Československu, která by se více zasloužila o rozvoj zdravotní tělesné výchovy a aplikovaných pohybových aktivit. Zakladatel Kladrubských her, propagátor a autor prvních učebnic současného pojetí zdravotní tělesné výchovy, jeden z prvních a zřejmě nejvýraznější „APA“ terapeutů (sportovních terapeutů; psychomotorických terapeutů - jak chcete), který propojoval oblast léčby s pohybovými aktivitami (nejprve v Kladrubech, ale poté ještě výrazněji v lázních Velké Losiny).

Pokud bychom chtěli ve zkratce uvést jen vybrané důležité milníky v jeho životě, pak bychom mohli v souladu s ostatními zdroji jmenovat tyto:

• narozen 6. 10. 1919 v Albrechticích nad Orlicí ve východních Čechách (pozn. autora: to je kousek od Rychnova nad Kněžnou :-));
• v roce 1938 se zúčastnil všesokolského sletu v Praze;
• v roce 1939 byl přijat do Ústavu pro vzdělání profesorů tělesné výchovy v Praze
• po pěti týdnech studia byl 17. listopadu 1939 zatčen na Švehlově koleji gestapem a spolu s dalšími studenty deportován do koncentračního tábora Sachsenhausen – Oranienburg. Po jednom roce, jednom měsíci a jednom dni byl propuštěn s dalšími dvěma sty studentů;
• po návratu v prosinci 1940 pracoval jako praktikant v pojišťovně a později byl nuceně nasazen ve fabrice v Holicích;
• v letech 1945–1947 vypracoval s Vojtou Janečkem evidenci studentů deportovaných 17. listopadu;
• roku 1947 nastoupil do Rehabilitačního ústavu v Kladrubech;
• v letech 1949 - 1959 pracoval v lázních ve Velkých Losinách;
• krátký návrat do Kladrub;
• v letech 1964 - 1990 odborným asistentem na katedře tělesné výchovy Pedagogické fakulty v Hradci Králové;
• v roce 1980 byl vedoucím československé výpravy na hrách v nizozemském Arnhemu (zpětně i tyto hry uznány jako paralympijské);
• od roku 1990 vyučoval dlouhá léta zdravotní tělesnou výchovu na VOŠ PALESTRA;
• předseda historické skupiny 17. listopad 1939 v rámci ČSBS;
• od roku 2010 člen Mezinárodního výboru Sachsenhausen.

O povolání pana Srdečného rozhodl tělocvikář na reálce v Kostelci nad Orlicí (pozn. autora: to je také u Rychnova nad Kněžnou :-)). Ne, že by mládenec se staročeským jménem, který dojížděl z nedalekých Albrechtic, byl nějaký sportsmen. Měl ztuhlou páteř, což učitel František Škvára rychle poznal. Protože se zajímal o cvičení pro děti se zdravotními indispozicemi, vybral v kvartě Vojmíra a šest jeho spolužáků do zvláštní tělesné výchovy. Chodili jsme nultou hodinu nebo odpoledne po vyučování. Dnes by s ním rodiče vyběhli, vypráví pan Srdečný. Ti jeho nic nenamítali. Když syn jednou dorazil domů s tím, že chce být také tělocvikář, rodiče nebyli proti. Učitel mi řekl, že se na nic jiného asi ani nehodím. A tak prakticky nasměroval celý můj život.

Po válce pokračoval ve studiu tělesné výchovy v Praze. V roce 1947 tam studium skončil, protože mu vzdělání zkrátili na dva a půl roku, v září pak už nastoupil do Kladrub, ještě jako nedostudovaný, a až v prosinci dělal státnice. V Rehabilitačním ústavu v Kladrubech u Vlašimi začal pan Srdečný se sportovní činností u lidí s amputovanými horními či dolními končetinami. Organizoval tam první Kladrubské hry pro tělesně postižené. Měli v tom prý celosvětové prvenství, protože v Anglii dělali první takové hry až tři měsíce po nich. V roce 1949, kdy se konaly druhé Kladrubské hry, přijela komise z ministerstva zahraničí, sekční šéfová řekla – „sport mně do rehabilitace nepleťte“. A Vojmír Srdečný musel tedy z Kladrub pryč.
Po vojně nastoupil Vojmír Srdečný do státních sirných lázní Velké Losiny, kde deset let pracoval na oddělení dětské obrny – dnes má pocit, že jeho práce tam byla velmi užitečná a měla smysl, a protože lázně nepatřily pod ministerstvo zdravotnictví, mohl tam pokračovat v pohybových aktivitách s tělesně postiženými.
V roce 1959 se poměry v kladrubském ústavu uklidnily, pan Srdečný se tam vrátil a uspořádal tam třetí Kladrubské hry. V kladrubském rehabilitačním ústavu pracoval Vojmír Srdečný až do penze, do toho vyučoval na Fakultě tělesné výchovy a sportu v Praze. Tradice Kladrubských her, které založil, se drží dodnes.
Byl to právě pan Srdečný, kdo se snažil, aby se naši hendikepovaní sportovci účastnili paralympiády hned od prvopočátku v roce 1960. To se podařilo prosadit až v 70. letech a na hry v nizozemském Arnhemu v roce 1980 jel jako vedoucího výpravy. Neměli jsme dresy, fotbalisté půjčili nám ušpiněné tréninkové, vybavuje si akci, na kterou Čechoslováci vyrazili autem v sedmi lidech a získali dvě medaile.

Zdroj:

http://www.pametnaroda.cz/index.php/story/srdecny-vojmir-1919-455

http://www.vitalplus.org/article.php?article=249

Ondřej Ješina (2016)